Kapitola 23

62 5 0
                                    

Během odpoledne jsem prošla všechny obchody s nábytkem ve městě, kde měli opravdu skvělé kousky. Hned co jsem si objednala všechno, co se mi líbilo, zastavila jsem se ještě v cukrárně. Seděla jsem venku na předzahrádce, když si ke mně přisedl Isaac.

„Proboha, co tady děláš?" vyděsila jsem se, protože jsem si vůbec nevšimla, odkud přišel.

„Neboj se, nikdo mě neviděl," ujistil mě „jen jsem chtěl vědět, jak se máš," dodal.

Byla jsem dost nervózní, že nás někdo spolu uvidí, ale i přesto mě potěšilo, že ho vidím. Snažila jsem se mu odpovídat na všechny otázky, tak abych neprozradila víc, než bylo nutné. Pěkně jsme si povídali, jako kdyby se předtím nic nestalo. Asi po dvaceti minutách jsem ukončila náš rozhovor s tím, že je přece jen nebezpečné ukazovat se uprostřed města spolu a že už bych stejně měla jít, ale přitom se mi moc nechtělo. Bylo fajn ho znova vidět. Zrovna jsme se zvedali k odchodu, když na mě zavolal jakýsi mužský hlas.

„Eleno," prudce jsem se otočila, byl to Klaus.

„Isaacu, já ..." nestačila jsem nic říct, protože Isaac byl pryč. Tak rychle jak se objevil, tak zase zmizel. Jen doufám, že ho Klaus nezaregistroval.

„Tebe taky Caroline zaúkolovala?" zeptal se Klaus, když došel ke mně s hromadou plastových tácků a kelímků. Zavrtěla jsem hlavou, pokývla jsem na zbytek zmrzlinového poháru a lehce se usmála. Klaus pokýval, jakože rozumí a nabídl mi, abych se svezla s ním. Nechtěla jsem vypadat nějak nepříjemně, tak jsem souhlasila.

„Tak povídej, proč se schováváš v cukrárně místo toho abys chystala oslavu pro bratry?" zeptal se s ironií v hlase.

„Já se neschovávám, jen jsem si šla něco zařídit."

„No, tak to muselo být opravdu důležité, když jsi to nechala celé na Caroline."

„Tak pozor, Caroline je nejlepší plánovačka akcí na celé planetě, takže jsem vlastně bratrům prokázala laskavost, protože kdybych všechno plánovala já, nemuselo by to dobře dopadnout." usmála jsem se.

„Dobře, dobře beru zpět, Caroline je opravdu nejlepší," zasmál se a chvíli se odmlčel.

„Neber si to nějak osobně," ozval se tiše „ale nevypadáš z té oslavy moc nadšeně."

„No, popravdě vůbec nejsem nadšená, nevím, co mě to napadlo, plánovat oslavu těm dvěma,"

„Vždyť jsou to tvoji bratři," podotkl Klaus, když odbočoval na cestu, která vede k domu.

„Nevlastní!!" zdůraznila jsem.

„Taky mám nevlastní bratry, ale nikdy jsem s nimi nevyrůstal, takže ti tak trochu závidím,"

„Cože?? Ty máš sourozence??" udivila jsem se.

„To mám, a nejen dva," usmál se, když zaparkoval auto před domem.

„Ale Caroline nic neříkala," podotkla jsem.

„Protože o tom neví, a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo," prosebně se na mě podíval.

Vystoupil, otevřel kufr a začal se v něm přehrabovat. Došla jsem za ním a chtěla jsem se ho ptát na spoustu dalších otázek, ale hned mě zarazil, že prý je to na dlouhé povídání, ale ujistil mě, že dřív nebo později se to určitě dozvím. Moc jsem nepochopila, co tím myslel, zvlášť ten jeho zvláštní pohled, ale už jsem se ho na nic neptala.

„Abych se vrátil k věci,"

„Měla by ses přemoct a pomoct se zbytkem příprav!" zdůraznil a zabouchl kufr.

„Fajn, ale ty bys měl vědět, že v tom vážně nejsem moc dobrá,"

„A vůbec, kdo by chtěl slavit fakt, že je mu skoro 400 let??" zavolala jsem nahlas, protože Klaus už stihl dojít až za Caroline.

„Tak třeba já," ozval se Kol zpoza stromů a bylo na něm vidět, že už má trochu upito.

„Ty bys měl konečně přestat upíjet Damonův burbon nebo to s tebou šlehne," ozval se hluboký mužský hlas.

„Jak si přeješ tatínku," odložil sklenici a odpotácel se do domu.

„Ty jsi tu taky?" zeptala jsem se otce, když podával věci Caroline. Ta se jen s blaženým úsměvem rozhlížela kolem a byla spokojena se svou prací a sama se sebou.

„Tvoje matka trvala na tom, že bych se měl taky zapojit," zakroutil očima.

„Snažil jsem se pomoct v kuchyni, ale odtamtud mě ženský vyhnaly!" pokrčil rameny.

„Nedivím se," zasmála jsem se a pohladila ho po rameni.

„Myslím, že mě nevyženou, takže půjdu přece jen přiložit ruku k dílu," mrkla jsem na tátu, pak na Caroline a odkráčela jsem směr kuchyň.

Secrets of BloodlineKde žijí příběhy. Začni objevovat