Jelikož jsem šla ještě spát kolem těch 4 ráno, probudila jsem se v čase na oběd. Divila jsem se, proč mě nikdo nevzbudil jako ostatní. Každopádně jsem se rychle zvedla a běžela na toalety. Uvědomila jsem si, že tu je ten blonďáček, který má asi stejnou výšku jako já. Vlastně se mi o něm zdál sen. Byl celkem zvláštní.
Byl oblečen v barevném dětském oblečení a houpal se na houpačce. Proti němu svítilo sluníčko a on se jen vesele usmíval. Pak ale přišly mraky a malý Min Yoongi běžel do klece, která stála někde uprostřed velké louky, kde byla zem suchá a děravá.
Přemýšlela jsem, že mu o tom řeknu. To ukáže zase ten svůj gumový roztomilý úsměv.
,,Dobré ráno," řekl otočený ke svému kávovaru. Vůbec jsem nevěděla, jak zjistil, že tam jsem.
,,Dobré," podrbala jsem se ve vlasech. Jakmile se otočil, vybuchl smíchy.
,,Co?" s vyděšeným obličejem jsem se zeptala.
,,Pěkný účes," mrkl a srkl kávy.
Vlastně jsem se neměla kam kouknout. Nemám žádné zrcátko, nic. Na co by mi to tu asi bylo.
,,Jsem ve vězení, myslíte, že budu řešit vzhled?" nafoukla jsem tváře.
,,Chápu, ale nemohl jsem to vydržet," usmíval se na papíry.
Pak jsem si všimla, kolik hrníčků má na stole.
,,Bude Vám zle. Není to zdravé pít tolik kávy,".
,,Není správné někoho zabít," otočil se na mě. Na obličeji měl celkem vážný výraz.
Tohle mě opravdu zaskočilo. Co mu je? Vždyť byl v pohodě. No, ještě před 8 hodinami. Je unavený? Chce domů? Chce mít soukromí? Dobře, tohle mi vážně zamotalo hlavu. Nejhorší je, že nic nevím. Nic si nepamatuji z té noci.
Musel si všimnout mého náhlého obličeje, který byl jak kámen.
,,Nemyslel jsem to špatně. Omlouvám se," vydechl ze sebe.
,,Znělo to hnusně," sledovala jsem jako socha jedno místo a slzy se mi hrnuly do očí.
Ne, žádná omluva. Pomalu jsem šla k sobě, zavřela dveře. Štvalo mě, že klíče od mé místnosti měl jen on. Nemohla jsem se sama zamknout. Může sem vlézt kdykoliv.
Běžela jsem na postel a začala tiše vzlykat jako dítě. Ale proč brečím? Vždyť by se na mě rázně chovat měli. Asi jsem tu dost rozmazlená, tohle k ničemu nevede.
,,Elizabeth?" řekl tiše moje jméno.
Ležela jsem stále s hlavou v tenké dece. Cítila jsem se tak trapně. Vlasy do stran, špinavé oblečení a teď ještě k tomu všemu napuchlý obličej. Moje věta - co jiného bych čekala?
Slyšela jsem, jak mířil ke mně s těmi jeho vysokými botami. Už jsem se lekla, že na mě sáhne. Uvědomila jsem si, že nebrečím jen z tohodle, ale v celku ze všeho. To, co se stalo s Jamesem. To, co jsem udělala. To, co mi připomněl Min Yoongi. Cítila jsem se dobře, spokojeně. Ale proč si z toho dělám takovou hlavu. Prostě mě setřel.
,,Stačilo by mi někdy soukromí," cekla jsem.
,,Dobře," lehce řekl a odešel. Ohlédla jsem se a všimla si paprsků na zdi. Zvedla jsem ruku a zářil na ni sluneční paprsek, z kterého jsem cítila teplo.
,,Doufám, že to vše za chvíli skončí. Že to uteče," řekla jsem si pro sebe s napuchlou pusou.
***
