Bradavický expres

924 52 11
                                    

Seděla ve spěšném vlaku do Bradavic a čekala až se rozjede. Koukala se ven z okna na nástupiště. Ještě minulý rok tam stála rusovlasá žena střední postavy v elegantních šatech s hrdým úsměvem ve tváři a vedle ní se šťastně usmíval černovlasý muž s pichlavým strništěm a oba jí mávali. Dnes tu však ani jeden nestál a to kvůli její neopatrnosti, naivitě a přílišné skromnosti.

     Její oči byly jako rozbouřené moře plné smutku a nenávisti v samu sebe. Skleněný povlak jejich oček se rozklepal a jako poslední zbytek naděje si prodíral cestu ven na dívčiny tváře. Už nikdy nebude šťastná, nemá s kým, nemá proč. Ta poslední kapka vzpomínek,.. šťastných vzpomínek utkvěla i na dále pod jejím zavřeným víčkem.

    Najednou se však otevřely dveře kupé a dovnitř vešel jakýsi mladík a pohled mu spadl na nebelvírskou studentku krčící se u okna. ,,Ehm... Můžu si přisednout?..." zeptal se ,,Hm... jo... j...jasně," vykoktala ze sebe smutná nebelvírka. ,,Jé, promiň... Sarah Harpherová, Nebelvír, 7 ročník, " řekla a při vyslovení příjmení se musela přemáhat, aby se psychicky nezhroutila. ,,Remus Lupin, Nebelvír, váš nový profesor, " Při vyslovení slova profesor měla zrzka co dělat, aby jí nespadla brada. ,,P-promiňte p-pane profesore. Vůbec bych to neřekla, " šeptla a skrčila se. ,,Já vím, je mi 19. Splést se může každý, ale tykej mi když jsme sami. Přeci jenom tak starý na to aby mě moje. skoro-vrstevnice vykala snad nejsem. " zasmál se a Saře se seznamování zdálo až moc rychlé, rozhodla se to neřešit opřela se o opěrku a znovu přemýšlela nad prázdninami.  

    Po okně stékaly kapky deště a na chvíli to vypadalo, jakoby celý svět smutnil nad neštěstím této dívky. Nebylo zapnuté topení, i když byla dnes obzvlášť zima. Sice léto, ale chlad zvenku procházel stěnami a jakýmikoli chybnými sváry. Okolní počasí utvrdilo dívku o její beznaději a samotě. Slaná tekutina se jí znova vlila do očí a po malých potůčcích stékala dívce po lících. Každá osamocená slza vyznačovala potlačováný žal, byla jedinečná a křičela jméno její matky nebo otce. Dlouhou cestu po zrzčině tváři zakončil pád do otevřené knihy, kterou dřímala v rukou. Sarah měla pocit, že už se sebou nemůže žít. Může za to... Může za to ona, jen ona. Před očima se jí přehrávali všechny šťastné okamžiky celého života, ale tu jednu, tu nejhorší z mysli nedostala. Pořád před sebou viděla jejich oči plné strachu. Pamatovala si jak v sobě tu stvůru neovládla. Když slyšela matčiny srdceryvné vzlyky, když zemřeli ti nejbližší. Mladík naproti ní si všiml jejího prázdného pohledu upřeného z okna a tváře od slz ho nutily zeptat se:

,, Děje se něco?,"

,,Nechci o tom mluvit," vzlykla 

,,Jsem profesor, mě to říct můžeš, " 

,,Ne, to nemůžu" šeptla 

,,Myslím že tak hrozné to nebude. " přesvědčoval ji. 

,, Co o tom můžeš vědět, radši se se mnou nebav. Nechci už nikomu ublížit nechci, nechci...."

,,Mě tím určitě neublížíš. Řekni mi ti jako kamarádovi. " 

,,Nemůžu, protože nejsme, teda potom co ti to řeknu, už nebudeme, " nechápala proč se s ním o tom baví.

,,Sáro, bude to pro tebe lepší, když to řekneš, " proč se on bavil s ní?

,, A pro tebe bude lepší, když odejdeš,"  nemohla přeci proti sobě poštvat učitele

,,Ne Sáro, když mi to nechceš říct jako profesorovi, řekni mi to jako kamarádovi,...můžeš mi věřit. Bude to tak lepší. " ruce jí položil na ramena. Ona se na něj se zarudlýma očima podívala... musela to konečně někomu říct a on to chtěl vědět, Neudržela pusu zavřenou a zachraptěla:

Jen mi ubližuješ Lupine! [Pozastaveno]Where stories live. Discover now