Poloviční upírka /POZASTAVENO/

12. Kapitola

"Rozejít? To je vtip? Pokud jo, tak pěkně nevydařenej." vstal z postele a našel svoje oblečení aby se mohl obléknout.
"To není vtip." řekla jsem, když se obléknul. Já stále seděla nahá na posteli přikrytá peřinou.
"Tak potom nechápu proč. Co se stalo?" Kéžbych mu mohla říct pravdu. Ale nemohla jsem. Měl by mě za blázna..
"Já... Nemiluju tě. Jen jsem si s tebou chtěla užít. Už jsem taková." Štvalo mě, že musím lhát a zlomit mu srdce, ale neměla jsem na vybranou.
"Tomu nevěřím." zavrtěl hlavou a kleknul si ke mě do postele. Vzal mojí hlavu do dlaní a zadíval se mi do očí.
"Proč se potom chvěješ v mém náručí a tvá ústa žadoní o mé polibky?" lehce mě políbil. Myslela jsem přitom na otce. Musím být ledová jako socha. Sundala jsem jeho dlaně z mých tváří a i s peřinou si stoupla.
"Prostě jsme si spolu užily a to je všechno. Nic k tobě necítím. Pochop to."
"Ale já tě miluju." rozbrečel se. Stoupnul si a objal mě. Trhalo mi to srdce, ale nemohla jsem jinak.
"Měl by jsi jít." vymanila jsem se z jeho sevření a otočila se k němu zády.
"Něco se muselo stát a já příjdu na to co." zamumlal a s třísknutím dveří odešel. Rozbrečela jsem se. Bylo mi na nic. Zlomila jsem srdce jemu i sobě. Padla jsem do postele a brečela. S brekem jsem usnula.

Následujících pár dní jsem probrečela s jídlem v posteli. Conor mi několikrát napsal, že mě miluje a nevzdá se mě.
Dnes jsem se sebrala a napsala mu ať mě nechá na pokoji. Následně jsem si jeho číslo dala mezi blokované. Z hluboka jsem se nadechla a soustředila všechny myšlenky na otce. Dnes příjde ten den. Dnes ho zabiju. Sportovně jsem se oblékla, vypila svou denní dávku krve a šla si koupit velký ostrý nůž. Schovala jsem si ho do kabelky a šla do nahrávacího studia. Vyjela jsem výtahem do pátého patra a bez zaklepání vrazila do místnosti toho parchanta. Mého otce. K mé smůle nebyl sám. Byl tam i Conor. Seděl na židli a brečel. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Pak je otevřela a pohledem změřila mého otce, který stál kousek ode mně.

"Kath?" Conor si stoupnul a s ubrečenýma očima se na mě díval.  Ignorovala jsem jeho pohled a chtěla odejít, ale někdo mě chytil za ruku. Čekala jsem, že to bude Conor, ale byl to můj otec.

"Musíme si promluvit, mladá dámo." řekl a pustil mě. Conor bez jediného slova odešel a zavřel za sebou dveře.

"Posaď se." ukázal na židli na které před chvíli seděl Conor.

"To je dobrý, postojím." s napětím jsem čekala o čem chce mluvit. Uhladil si kravatu a sednul si na proti mě.

"Podívej, Conor je můj můj synovec a velmi se kvůli tobě trápí." začal. No to mi ještě chybělo..

"Proč jsi si sním zahrávala? On je hodnej kluk a ty mu tahle ničíš srdce.."

"Vy mi říkejte něco o ničení srdce!" vyjela jsem a z kabelky vytáhla nůž. Rychlostí blesku jsem byla u něj a za krk ho vytáhla z křesla. Držela jsem ho pár stop nad zemí a chtěla mu uříznout hlavu, ale do místnosti někdo vstoupil. Vztekle jsem otočila hlavu ke dveřím a hleděla na Conora. Bože, ten si ale umí vybrat chvíli! Stál tam a se šokem v očích na mě zíral. 

"Co to děláš?" zeptal se a stál na místě jako socha.

Pustila jsem otce a řekla mu, že má sakra štěstí a odešla jsem. Budu ho muset dostat jinak. Teď Conor ví, že po něm jdu. Zatraceně! Vrátila jsem se na hotel a nůž schovala do šuplíku. Co teď budu dělat? Proč jsem jenom nepočkala na lepší příležitost? Proč jsme po něm tak bez rozmyslu vyjela? No jasně, moment překvapení... Vyšlo by to, kdyby se tam Conor neobjevil! Ale jak teď toho hajzla oddělám? Bude si dávat zatraceně dobrej pozor... Z mého přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. Rozčíleně jsme je otevřela a zírala na Conora. No ten má ale odvahu potom co viděl....