Poloviční upírka /POZASTAVENO/

1.Kapitola

Procházela jsem halou na letišti v Londýně. Před chvílí jsem tady přistála. Jmenuji se Katherine Davis. Všichni mi říkají Kath. Mám zrzavé dlouhé vlasy a postavu tak akorát. Jsem poloviční upírka. Ano, čtete dobře. Můj otec mou matku znásilnil před 24 lety. Takže mi je 24let, ale vypadám na 18let. Díky otci stárnu daleko pomaleji než normální člověk. Srdce mi bije, ale umím zatraceně rychle běhat. Můj rekord je 55km/h. Vidím a slyším na velkou dálku. A čich mám taky hodně silný. Cítím i na kilometr, když je někdo spocenej.  Nenávidím kvůli tomu léto. Naštěstí teď je Listopad a já v hnědém kabátu procházím letištěm abych se dostala před budovu k taxíkům. Asi si říkáte na co taxík, když umím tak rychle běhat? Důvod 1)Nikdy jsem v Londýně nebyla a za 2) v tak velkém městě přece na sebe nebudu přitahovat pozornost.. Vytáhla jsem z kapsy kabátu mobil a jednou rukou psala mámě sms, že jsem v pořádku dorazila do Londýna. V druhé ruce jsem měla kufr na kolečka. Ťukala jsem na displej, když do mě někdo vrazil.

"Nemůžeš dávat pozor?!" rozčíleně se otočila na idiota, kterej mě neviděl

"Já...." tupě na mě zíral. Mě krátké hnědé vlasy a modré oči. Civěl na mě jak na smrtku.

"Omluva by stačila." řekla jsem.

"Já..."

"To je Conor!!!!" zakřičela nějaká holka a běžela k tomu klukovi, kterej do mě vrazil. 

"Prosím vyfotíš se se mnou?" vytáhla mobil a strčila mi ho do ruky.  On jen přikývl a já je vyfotila. Mezitím se za ním přihrnuli další holky.. Kdo to sakra je? Nějaká stár? Vrátila jsem té holce mobil a padala jsem pryč. Před letištěm jsem si stopla taxíka a podala řidiči na papírku adresu kam chci odvést. Šlápnul na to a za 20minut jsem byla na místě. Zaplatila jsem a vystoupila z taxíku. Stála jsem před budovou Parlophone records. 

"Dobrý den, jdu za Danielem Wozencrofem. Očekává mě." řekla jsem na vrátnici. Vrátný si mě nedůvěřivě prohlížel a řekl, že si to musí ověřit.  Počkala jsem a za pár minut se vrátil aby mi otevřel.

"Výtahem do pátého patra. Na dveřích má cedulku se jménem." řekl mi vrátný. Já poděkovala a přesně jak mi řekl jsem vyjela výtahem do pátého patra. Hned na začátku chodby jsem našla jméno producenta se kterým jsem si sjednala schůzku. Měl to být můj otec. Ale jistá jsem si tím nebyla. Už tolikrát mě matka poslala špatně. Věděla jen, že je producent hudebního vydavatelství, protože to jí na schůzce řekl. Takže jsem na internetu vyhledala všechna hudební vydavatelství v anglii. Tady totiž mámu znásilni. V anglii. Ale v anglii bylo plno vydavatelství. Na internetu jsme bohužel žádné fotky nenašli. Takže jsem vždy musela do vydavatelství zajít sama a nenápadně producenta odfotit. Sjednala jsem si vždy schůzka za účelem, že jsem výborná zpěvačka (což byla pravda) a chtěla u nich vydat album. Vždy mě pozvali na ,,konkurz" a já je nenápadně odfotila a fotku poslala mámě. Když mi odepsala, že ten bastard to není, tak jsem jela do dalšího vydavatelství. Tohle je již 20té z 25ti. Takže co nevidět ho přece musím najít a cítila jsem v kostech, že dnes by to už konečně mohl být on! 

Zaklepala jsem na dveře kanceláře a otevřel mi celkem pohledný muž. 

"Ty musíš být Katherine!" usmál se a podal mi ruku.

"To jsem, těší mě." potřásla jsem si sním a stisk měl normální. Trochu mě to zamrzelo, protože upír by měl daleko větší stisk. Snad se jen uměl chovat jako člověk a bude to ten parchant.... Pozval mě do kanceláře a řekl ať to neprotahujeme a zazpívám mu. Začala jsem tedy bez ostychu zpívat. Zpívala jsem písničku Hello od Adel. 

"Páni. Máš talent. Smekám před tebou. Zpíváš fakt božsky." usmíval se, když jsem dozpívala.

"Děkuju." taky jsem se usmívala.

"No, děvče vidím to s tebou na úspěšnou budoucnost. Jsi krásná a zpívat fakt umíš. Takže zítra můžeš přijít a podepíšeme smlouvu." 

"To mi snad rodiče ani neuvěří!!" falešně jsem se usmívala a zapištěla.

"Takže zítra touhle dobou se tu stav pro smlouvu. Moc mě těšilo Kath." podal mi znova ruku a já jí opět přijala.

"Mě taky.. Jen bych měla prosbu. Můžu se s váma vyfotit? Protože rodiče mi to snad ani neuvěří."

"Proč ne?" pokrčil rameny. Vytáhla jsem z kabátu mobil, postavila se vedle něho a vyfotila jsem selfie. Poděkovala jsem a odešla z budovy. Stopla jsem si taxík a poprosila zavést do nejbližšího hotelu. Poslala jsem matce tu selfie a nervózně očekávala odpověď.  Za necelých pět minut jsem byla před hotelem. Odpověď od mámy pořád žádná, tak jsem si objednala na noc pokoj. Zaplatila jsem kartou a podle klíče s cedulkou jsem našla v druhém patře pokoj č. 22. Hodila jsem tašku na postel a vytáhl mobil. Pořád žádná odpověď. Bylo už 18:30 a já měla šílenej hlad. Objednala jsem si donášku na pokoj. Objednala jsem si žampionovou pizzu. Za půl hoďky dorazila. Poslíčkovi jsem nechala dýško a řekla mu ať mi to připíše na účet hotelu. Zakousla jsem se do pizzy a na stolku mi zavibroval telefon. Spolkla jsem sousto a zvedla telefon ze stolku. 

"Je to on!!!!!!! Zabíj toho hajzla!!!!" stálo v sms zprávě od mámy. Šokovaně jsem zírala na telefon  přečetla si tu zprávu snad desetkrát. Takže je to on. Konečně jsem ho našla!! Pěkně zaplatí za to co před 24mi lety udělal!! 

Pokračování příště