Poloviční upírka /POZASTAVENO/

2. Kapitola

Druhý den jsem šla do Parlophone records abych ,,podepsala" smlouvu. Ve skutečnosti jsem šla zabít otce. Pořád jsme ještě nemohla uvěřit, že jsem toho hajzla konečně našla! V kozačkách jsem měla schovaný kolík. 

Na vrátnici jsem oznámila, že jdu podepsat smlouvu. Pustil mě dál a já jako včera vyjela výtahem do pátého patra a zaklepala na dveře toho zmetka. Tedy na Daniela Wozencrofta. Neotevíral, ale slyšela jsem dýchání a trochu hudbu. Zakřičela jsem, že jdu podepsat smlouvu. Pořád žádná odezva, tak jsem se naštvala a dveře vykopla. Zírala jsem na záda uklízečky, která vytírala. Vůbec si nevšimla, že jsem vykopla dveře, protože měla na uších sluchátka. Raději jsem zdrhla na vrátnici a zeptala se kde je Daniel Wozencroft. Vrátný mi odpověděl, že dnes ráno odjel na pracovní cestu a vrátí se až za dva týdny.  Řekla jsem, že potřebuji podepsat smlouvu a vrátný mi řekl ať počkám, že mu zavolá. 

No to je fakt paráda.. Konečně otce najdu a on zase zmizí! No nic, počkám si dva týdny a pak ho dostanu!

"Ahoj.. Promiň, ale neznáme se?" zeptal se mě nějakej kluk, když vešel do budovy. Zíral na mě a mě došlo, že je to ten idiot co mě srazil včera na letišti.

"Neznáme, ale včera jsi mě srazil na letišti a ještě pořád jsem nedostala tvoji omluvu."

"Ou.. To jsi ty? No já... Ehm.. Omlouvám se, že jsem tě srazil."

"Omluva přijata. Díky." usmála jsem se a už konečně přišel vrátný.

"Tady je vaše smlouva, Slečno Davisová." podal mi listy papíru.

"Děkuji." poděkovala jsem a chystala se k odchodu.

"Jsem Conor, mimochodem. A ty?" zavolal na mě ten kluk.

"Jmenuju se Katherine, ale klidně mi říkej Kath."

"Takže ty tu budeš nahrávat?"

"Asi ano." sama jsem nevěděla co budu dělat, když ten parchant tu dva týdny nebude. 

"Asi? Vždyť máš smlouvu."

"No jo...Já už musím jít. Ahoj." otočila jsem se a vyšla z budovy.

"Počkej." letěl za mnou Conor. Zastavila jsem se a počkala až ke mě doběhl.

"Já tu taky nahrávám. Jsi odsud? Z Londýna?" přikývla jsem a přemýšlela jak se ho zbavit. Potřebovala jsem trochu krve. Motala se mi hlava a jako poloviční upírka jsem potřebovala trochu krve. Obyčejní upíři potřebují asi litr až dva. Mě stačí malá sklenička. Potřebovala jsem se co nejdříve dostat na hotel ke svému kufru, kde jsem měla pár balíčků s krví. Jinak se přestanu ovládat a dopadne to špatně..

"A kde bydlíš?" zeptal se.

"Zatím v hotelu, kousek odsud."

"Takže sis do Londýna přijela splnit sny?" 

"I tak se to dá říct. Promiň, ale už vážně musím jít. Ráda jsem tě poznala." Touha po krvi začínala být tak silná, že jsem se rozklepala. Že já blbá jsem si tu krev nedala, když jsem odcházela. Teď bych si nejraději nafackovala!

"A kam spěcháš, když jsi tu na hotelu?"  Já toho kluka asi zabiju! Ne, mám lepší nápad. Zakousnu ho! Kdybych byla čistokrevný upír, tak bych to udělala. Bohužel jako poloviční upír nemám špičáky a ani neumím ovládat mysl. Takže jsme se musela spolehnout sama na sebe.

"Já.. Mám hlad." No co? Částečně to byla pravda...

"Tak já tě někam zvu. Hned tady přes ulici je restaurace." ukázal  na restauraci. V duchu jsem ho proklínala. Co mám teď sakra dělat??

"Víš... Já s cizíma lidma nikam nechodím."

"Ale já nejsem cizí. Budeš nahrávat ve stejném studiu jako já a tak se musíme blíže poznat." nenechal se odbýt. Jak se ho mám sakra zbavit?! Začala se klepat ještě víc a myslela, že omdlím.

"Je ti zima?" zeptal se a sundal si bundu. Přehodil mi ji přes ramena.  Potřebovala jsem rychle něco vymyslet. Proč jsem taková měkota a neřeknu mu, že nemám zájem? Že s ním jednoduše nikam nejdu?! Místo toho jsem vymýšlela výmluvu. Až mě to napadlo!

"Není mi zima.. Já... potřebuju inzulín. Mám cukrovku!"

"Cože?!" zíral na mě.

"Jestli se za chvílí nedostanu k inzulínu, tak odpadnu!" shodila jsem ze sebe jeho bundu a vrátila mu ji.

"Nemáš u sebe inzulín?"

"Kdybych měla, tak si ho už dávno píchnu, chytráku!" vyjela jsem na něj, protože jsem už fakt měla nervy na pochodu.

"Promiň.. A kde ho máš?"

"Na hotelu." 

"Tak fajn, půjdu s tebou na hotel." No to snad není pravda" Ještě by pak chtěl jít ještě se mnou na pokoj a už bych ho fakt asi zabila.

"Víš co? Počkej na mě v té restauraci. Hotel mám pár minut chůze. Pak za tebou příjdu."

"Cože? Nechat tě v takovém stavu samotnou? To teda zapomeň." 

"Budu v pohodě. Jen si dám inzulín a jsem hned zpátky. Zatím na mě počkej v té restauraci." Ani jsem nepočkala až odpoví a zdrhla jsem. Rychle jsem utekla za roh baráku aby mě neviděl a běžela co nejrychleji postranními uličkami k hotelu. Za necelých pět minut jsem konečně doběhla na hotel a za pár sekund už konečně byla v pokoji. Vytáhla jsem z pod postele kufr a už si vychutnávala krev. Vypila jsem celej sáček a konečně se mi udělalo líp. Přestala jsem vidět rozmazaně a už jsem se netřásla. Konečně mi žilami proudila energie.  Už nikdy z hotelu nevylezu bez krve!