Testament

9.

28.srpna 2015

Je mi nějak špatně. Pořád zvracím. Ne že by to bylo něco neobvyklého,ale teď zvracím dvakrát tolik. Bolí mě břicho. Mám pocit že ty nádory se tam nafukují navzájem. Máma už se na mě nemohla dívat tak se rozhodla,že mě zaveze k doktorovi,pro jistotu. V nemocnici už jsem taky byla jako doma. Měla jsem už svoje místo v čekárně kam jsem si vždycky sedala. Sestra si mě zavolala dovnitř. Doktor asi nebyl překvapený že mě tu vidí.

"Copak se dějě? Dnes nemáš kontrolu nebo se mýlím?" - " No ne,kontrolu nemám. Jen se vás jdu na něco zeptat." - "Povídej." - "Víte poslední dobou hodně zvracím,víc než obvykle a taky mě hodně bolí břicho směrem k vaječníkům." Doktor se na mě chvíli zamyšleně díval. "No vyloučit nemůžeme nic,ale nejdřív. Neměla jste dostat měsíčky?" a v tu chvíli mi to došlo. Vynechali mi. Vůbec jsem si na to nevzpomněla. "Vlastně ano." - "A měla jste v poslední době pohlavní styk?" - " A.. Ano měla." nevěděla jsem jestli to je dobré nebo špatné. "Tak já vám vypíšu žádanku na gynekologii,ať jsme si jistí a pak se uvidí dál co můžeme vyloučit." Nečekala jsem že z onkologie budu odcházet na gyndu. Máma se docela zděsila,ale už ne jako když jsem byla málem těhotná poprvé. Teď mi připadala docela i nadšená. Tak co jí zbývá když ji umírá dcera,alespoň by byla babička. Ale nejsem si jistá zda bych to já přežila a jestli je to vůbec možné. 

Na gynekologii mě prohlédli a zjistilo se,že jsem opravdu těhotná. Že budu máma. "A je to v mém stavu opravdu možné? Neublížím tomu dítěti?" - "Slečno Julie,samozřejmě to nebude jednoduché to ani nemůžeme čekat,ale myslím si že pokud váš stav zůstane alespoň takový jaký je,tak to zatím můžeme zvládat. Říkám zatím,protože nevíme jak se to bude vyvýjet." 

Já jsem opravdu těhotná. Budu mít dítě. Věřím v to že budu mít dítě. Já a Daniel budeme mít dítě. Jestli všechno půjde jak má. A doktoři mi řekli,že pro to udělají všechno. Ale velké mínus je,že musím vyřadit chemoterapie. Nesmím mu ubližovat. Když jsem to řekla Danielovy byl štěstím bez sebe. Za tři dny nastupuje do práce takže budeme mít z čeho žít. A máma mi říkala,že mi také s tátou něco přispějí. Jsou na mě pyšní. Nikdy bych nevěřila,že v osmnácti budu těhotná a rodiče na mě budou pyšní. Teď momentálně je tohle pro mě největší výhra.