Testament

6.

O MĚSÍC POZDĚJI

10. srpna 2015

Už je to měsíc co jsem nenapsala nic. Neměla jsem sílu. Potom co mi vypadali vlasy a máma mě oholila do plešata,jsem byla s Danielem na kávě. Bylo mi v tu chvíli dobře. Naše srdce se sblížila ještě víc než před tím. Pořád mi opakoval jak mě miluje a jak to všechno zvládneme a jak jsem nádherná. Přitom mě hladil po ruce. Do té doby než jsem se mu svalila vyčerpáním do náruče, mi bylo dobře. Ale potom to semnou prostě seklo. Omdlela jsem do bezvědomí. Probrala jsem se po třech hodinách v nemocnici na kapačkách. Jakmile jsem se probrala hned mě převezli na další chemoterapie. Tentokrát tu nebyla ta příjemná sestra. Teď tu byla nějaká stará zahořklá která mi injekci píchala na tříkrát. Neskutečně to všechno bolelo. Myslela jsem si že už to vzdám. Že už to prostě nemá cenu. Že to vzdám. Ale pak se ve dveřích objevila Anna. Ta sladká Anna která svůj boj s rakovinou bojuje už nějakou dobu. Vypadala taktéž vyčerpaně. Usadila se vedle mě a usmívala se na mě.  "Ahoj. Moc ti to sluší." Byla tak hodná. "No tak to děkuju,tobě to ovšem sluší víc." - " Jo už mi dorůstají vlasy,už se necítím tak plešatě." Byla úžasná. Byla to pro mě asi první kamarádka ze kterou jsem se tak bavila. Celé dvě a půl hodiny jsme si povídali. Anna mě pozvala k sobě domů,že mi ukaže svoje fotky a uděláme si hezké "rakovinové" odpoledne. No znělo to šíleně,ale po skončení kapaček jsem jela s Annou k ní domů. Měla opravdu krásný dům. Její rodiče byli také moc milý. Starali se o mě jako o vlastní. Rodiče o mě měli pořád trochu strach,protože jsem přece jenom sebou jen tak sekla,ale já jsem jim přísahala že semnou jet nemusí,že to zvládnu.

 Seděli jsme s Annou u ní v pokoji. Nebyl velký ani malý. Byl takový akorát pro holku s rakovinou. Cítila jsem,že si s Annou důvěřujeme a tak jsme si svěřovali naše úspěchy,trapasy a životní události. Řekla jsem jí o mém snu o vysoké a o ukončení střední. Ona mi zase vyprávěla o tom jak přišla k rakovině. Ale po té,se přede mě posadila,narovnala se a koukala mi do očí. Chytila mě za ruce a zhluboka se nadechla. 

"Víš,Juli. Chtěla bych ti něco říct. Něco s čím jsem se nikomu z kamarádu které nemám nesvěřila." jenom jsem kývla na souhlas aby začala. A tak spustila. Seděla jsem tam s pusou otevřenou. Anna byla ve čtrnácti letech těhotná. Bylo jí čtrnáct když se to zjistilo a rakovinu jí zjistili v patnácti,tak mi to do sebe začalo zapadat,ale nadále jsem ji poslouchala. Čekala holčičku. Nenechala si to vzít ,protože její rodiče byli věřící a i přes tu nenávist a zklamání od své dcery,se rozhodli si to maličké nechat. Byla v osmém měsíci a asi si nedokážu představit už patnácti letou dívku s břichem jako vana. Ale to jsem odbočila. Byla v osmém měsíci a jméno pro maličkou bylo vymyšleno. Sešla se prý s otcem maličké Nikol a tak to jméno vzniklo. Rodiče nebyli nadšení,ale přece jenom to byl otec Nikol a tak ho do domu museli pustit. Týden po té,co těhotná mladá Anna ležela doma se Nikol zachtělo ven. Měla ještě spoustu času,ale přesto ji na sále pomocí císařského řezu dostávali ven. Ano dostávali. Protože jakmile ji ven dostali,zemřela. Maličká Nikol zemřela. Po tom co to Anna se slzami vyprávěla jsme obě plakali jako malé. Anna po porodu okamžitě padla do bezvědomí z vyčerpání. Když se ale probrala,dětská postýlka vedle ní nebyla. 

"V tu chvíli,jsem nenáviděla celý svět! Byla jsem sice v pubertě,ale v tu chvíli jsem ho nenáviděla doopravdy. Nikdy jsem necítila větší ztrátu. No měsíc po té,jsem měla neskutečné závratě tak jsem šla k doktorovi a tramtadá! Rakovina štítné žlázy!" 

Anna byla moc silná. Bojuje už dva roky. Šlo na ní vidět že ji to všechno vyčerpává a že nemá sílu o tom mluvit. Tak jsem rychle od toho tématu odešla a začala jí něco vyprávět.

17.srpna 2015

Na chemoterapii už jsem byla jako doma. Tentokrát jsem byla s Danielem. Seděl vedle mě a četl mi ty vtipné články v levných časopisech. Moje tělo už bylo oslabenější. Byla jsem bledá  a pohublá. Na chvíli jsem ho přestala vnímat a vzpomněla jsem si na Annu. Jak jsem ji tenkrát viděla poprvé. A to zdaleka nemám za sebou to co ona. Už ani nemůžu být pro Daniela přitažlivá. Už měsíc jsme spolu nespali. Netlačí na mě,jenže já ani nemůžu. Neměla bych na to dostatek síly. Ale řekla jsem si,že před tím než odejdu,se s ním musím ještě vyspat. Nic jiného snad nechci. Chybí mi jeho něžné doteky plné vášně. Jeho ruka na mém boku a jeho bledé tváře. S obdivem jsem se na něj dívala jak čte.

Na odpoledne jsem byla domluvená s Annou. Daniel mě zavezl domů abych se převlékla a po té mě zavezl do kavárny kde jsme se s Annou domluvili na schůzku. Daniel si zatím sedl semnou ke stolu než příjde Anna. Před kavárnou zastavilo velké černé auto a z něj vylezl Annin otec. Vytáhl vozík. Hned po té otevřel dveře a slabou Annu posadil na něj. Zavezl ji dovnitř. 

"Tak já pujdu,potom mi zavolej. Zatím ahoj." Daniel se zvedl a dal mi pusu na čelo.

"Ahoj. Dobrý den pane Kornere." - "Dobrý,Julie." jen přikývl a odešel. Ještě Annu pohladil po hlavě. Anna měla přes sebe hodně drahou kabelku. Byla krásná. Opravdu ji slušela. Na hlavě měla svoje vlasy krátce střižené. Vypadala mnohem hůř než před týdnem.

"Ahoj" řekla mi. "Ahoj. Sluší ti to." pobídla jsem ji abych viděla jak se směje. "Tobě to ohromě sluší." Chytila mě za ruce jako u ní v pokoji. "Juli,mám tě strašně ráda. Je mi líto ,že jsem tě nepoznala dřív." - "Já tě mám taky moc ráda. A to vůbec nevadí přece ještě máme pro sebe hodně času!" snažila jsem se být optimistická,ale moc se mi to nedařilo. "No to právě nemáme. Víš cítím se špatně. Doktor mi řekl,že v chemoterapiích musíme přestat a kdybych chtěla pokračovat tak ubližuju jen sama sobě. Ale o tom jsem ti teď nepřišla vyprávět." Začala se hrabat ve veliké kabelce. Mezitím nám číšnice přinesla Cappucino. "Něco ti chci dát. Před tím než moje babička zemřela,dala mi tenhle náhrdelník. Byla křesťanka tak proto s křížkem. Když mi ho dávala ,řikala abych ho dala jednou své dceři. Jenže, jak víš to jsem...  to jsem nestihla. Nikol jsem ho nestihla dát." V tom se rozbrečela a já jsem věděla že brečet nesmí,že to jí vysílí ještě víc. Chytila jsem ji pevně ruce a hladila jsem ji. "No. A tak ho chci dát tobě. Protože nikoho.. nikoho jiného.. nemám. A dceru nikdy mít nebudu,ale ty možná ano. A když ne,tak je tvůj. Mám tě moc ráda,tak si ho vem." předala mi řetízek do ruky a já jsem brečela jako malá holka. Došlo mi ,že nám opravdu toho času nezbývá moc. Ale ona je silná ona to ještě vydrží! Přece nepříjdu o jedinou kamarádku.