Testament

8.

"Julie? Musím ti říct něco o Anně." - "Poslouchám." - "Anna zemřela. Dnes v pět hodin odpoledne. Byla moc slabá a přála si aby jsme ti zavolali. Prý máš vydržet silná. Prosím mohla by jsi přijít na pohřeb? Anna tě tam ráda tam zhora uvidí." v ten moment se mi jako by zastavilo srdce. Jako by mi někdo vrazil kolík do srdce. Po chvilce mlčení jsem odpověděla. "A.. ano příjdu. Pane K. je mi to vážně moc líto,upřímnou soustrast." - "Bůh měl pro ni místo jako má pro nás pro všechny. Dobrou noc Julie." - "Nashledanou." zavěsila jsem. Padlo to na mě. Nikdy jsem snad nebrečela víc. Hned jsem to volala Danielovi. Neváhal,nasedl do auta a přijel zamnou. Skoro do rána semnou seděl na posteli,hladil mě a utíral mi nekonečné množství slz zatím co já jsem v rukou držela křížek,který mi věnovala a vzpomínala jsem na její rozumná slova. Jediná rozumná kamarádka co v mém životě byla,je pryč. Je navždy pryč a nikdo mi ji nevrátí. Ale už je jí dobře. Netrápí se. V posledních dnech se nejspíš hodně trápila. Je to pro ni vlastně jako vysvobození. Ale pro blízké je to vždy rána do srdce. Obrovská rána.

20.srpna 2015

Dnes je 20.srpna. Za pár dní začne školní rok. Ale já mám momentálně jiné starosti. Anna má pohřeb. Moc se mi do toho nechtělo,ale bylo mi jasné že by to bylo ode mně neslušné a Anně by to bylo líto. Jenže jsem věděla,že když tam půjdu tak se pak budu muset opít. Nezvládám emocionálně náročné situace a navíc v tom stavu v jakém jsem. Ale po poslední zkušenosti s alkoholem se bojím k alkoholu přiblížit. A ani nemůžu. 

Byla jsem hodně špatná od toho hovoru s Anniným otcem. Chystala jsem se že se obleču a zavolám Danielovi,aby pro mě přijel a doprovodil mě. Jenže jsem neměla co na sebe. Od doby co mám v těle rakovinu,jsem šíleně zhubla. Všechny moje věci jsou mi velké. Ale našla jsem ve skříni šaty,které jsem neměla ani jednou na sobě a říkala jsem si,že si je vezmu na nějakou zvláštní událost. Myslím si,že když vám umře nejlepší kamarádka tak to zvláštní událost je. Tak jsem je hodila na sebe a volala jsem Danielovi. Za deset minut byl u mě v kvádru a připraven mě doprovodit. 

Nechci se rozepisovat o průběhu pohřbu. Je mi při pomyšlení na to,že jsem se s Annou nestihla ani rozloučit zle. Měla jsem na ni jen jedinou památku. Nic po ní nezbylo. Jen vzpomínky. Byla tak rychle pryč. Už jsem jen čekala na to,kdy to potká mě. A přitom mi dochází,že jakmile odejdu tak že ublížím jak Danielovi tak rodině. Tyhle myšlenky mě docela zabíjeli. Ale doopravdy mě zabíjelo něco jiného a všichni kolem mě si to odmítali přiznat. Nechtěla jsem o ně přijít. Ale věděla jsem,že tomu už nezabráním. Ale už stop negativní energie. Začnou mi konečně moje vysokoškolské sny. Ani nevím jestli jsem na to dostatečně připravená. Čekají mě teď tři kontroly a pak chemoterapie. První kontrola hned zítra.

21. srpna 2015

Jedu s Danielem na kontrolu.  Odvezl mě do nemocnice a jel si něco zařídit. Řekla jsem mu že mi nevadí když tu zůstanu sama. Dlouho jsem v čekárně nečekala. Doktor si mě zavolal k sobě. Už tyto prohlídky znala takže to nebylo nic nového. Vyslékla jsem se a čekala. Doktor mě zavedl do té místnosti,kde byla magnetická rezonance. Zase jsem si poležela. Podlouhé době to konečně bylo hotové. Když jsem vylezla,doktor se netvářil moc nadšeně. "Hele. Nejsi tu po prvé a neuslyšíš to poprvé,ale není to dobré. Je to špatné. Máš nález v žaludku. A nevíme jestli se to rozleze dál. Budeme tě muset pozorovat." - "Děkuju pane doktore. Já jsem ani nečekala,že by to bylo dobré. Ale mám jednu otázku." - "Ptejte se." - "V  září mám nastupovat na Vysokou školu. Bude to vůbec možné?" - "Slečno,já se obavám,že teď momentálně to moc možné nebude. Uvidíme jak se to bude vyvýjet pokud to půjde dobře možnost by tam byla."

Tak teď už jsem opravdu nevěděla co tady na tom světě může být ještě horší.

22. srpna 2015

Včera večer u nás Daniel spal. Volali jsme na školu a oznámila jsem,že ruším studium. Prostě to bylo v troskách. Daniel mi sice řekl,že můžu nastoupit další rok ,ale tomu jsem příliš nevěřila. Byla jsem z toho zklamaná. U večere jsem jen seděla a dloubala se v jídle. Potom jsem se odplazila do postele a nechala se od Daniela hladit. Nikdy by mě nenapadlo,že to může být až takhle špatné. Teď už jsem opravdu odepsaná. Přiznávám sama sobě,že jsem přemýšlela nad tím,že Daniela nechám jít dál. Abych mu tak neublížila až prostě odejdu. Až tu nebudu. Nedokážu si představit co bych dělala,kdyby mi odešel a nic by mi po něm nezbylo. Ale tyhle myšlenky jsou falešné. Potřebuju lásku,právě ta mě tady drží ještě na živu.