I want you II

~245~

Zayn

„Poručil sis snídani a spíš." „Neporučil. Vykoupil si ji za sladkou pusu." Hladil jsem malou, válela se po mně a s výrazem naprosté spokojenosti se třela hlavičkou o vousy.
„Co děti?" Probral jsem se, konečně, pořádně. Pobaveně se usměje a začne mě krmit. Se samolibým výrazem otvírám pusu a čekám na odpověď. 
„Sedí dole, snídají." „O mně ví?" „Ne." „Jak jsi zatajila snídani?" S uculením se skloní pro pusu.
„Výmluva, že je Sárinka nahoře a ještě spinká, tak jdu za ní. Chci si tě ještě chvilku vychutnávat o samotě." Malá broukla a pohlédla na Sáru zvídavým pohledem.

„No jo, ty malá, tatínkova prdelko. I s tebou." Malá cosi zadrmolí a znovu se sápe ke mně.

Pohodu v posteli, završili děti. Přiběhli, s plnou pusu dotazů na mámu a zasekli se ve dveřích.

„Tati?!" „Čau!" „Ty nejsi v práci?" „Tatínek je doma!" „Budeme si hlát!" „Postarej se o děti, miláčku. Jdu nachystat na oběd." „Už?" „No..." „Co bude?" „Maso a zelí... Chci zkusit udělat houskový knedlík." „Nekupovali jsme ho?" „Kupovali, ale chci to zkusit. Tak kdyby to náhodou nevyšlo."

Čučel jsem s dětmi na jakousi animovanou pohádku, Sárinka začala ospale otvírat pusinku. Pobaveně jsem se smál, šeptal ji do ouška, jak je prdelka z toho nic nedělání unavená a uspal ji. Kupodivu vytuhla do pár minut... Přišlo mi, že má až moc teplý dech a se snahou ji teď nevzbudit, jsem hledal teploměr.
Přece jen, i tělíčko měla teplejší než předtím.

„Zayne." „Tati?" „Jdu za maminkou. Sárinka spinká, tak tu nekřičte a pohlídej je všechny, jasné?" „Ano. A taťko?" „No?" „Doneseš mi kokinko?" „Nám!" „Před chvílí jste snídali. Kokina snad až po obědě." „Tatí..." „Tatínku!"" Ája sjel z postele a omotal se mi kolem nohou. „Jen mališkýýýý! Takový!" Ukáže přesně velikost čokolády. „Jen pro tebe?" „Ne, nám." Špulí pusinku, mrká jako blázen...
Nesmím zapomenout Sáře zmydlit prdelku, jen co dojdu do kuchyně. Dělal totéž, co ona...
„Fajn, přinesu vám čokoládu, hm?" „Ano!" Vytahuje se na špičky a spokojeně mi dá pusu.

„Au! Za co?!" Sára nadskočila a propíchla mě pohledem. „Za to, co od tebe lásky odkoukávají." „Eh?" „Právě si vysomrovali čokoládu. Respektive Ája. Nahodil stejnej výraz jako ty, když něco chceš." Odfrkne si a odloží nůž, kterým krájí zelí.
„Ale ty se taky umíš tvářit jako největší ublíženeček světa." „Vážně? Kdy?" Narazím ji na sebe a tisknu ji v dlaních prdelku. „Třeba když žadoníš o můj zadeček." Zasyčím a zmáčknu zmíněnou část jejího těla.
„Taky ho v noci dostanu, jako satisfakci." Zakření se a drsně mě políbí. „Pomůžeš mi?" „Hned?" Plácne mě po tváří, strčí mi do ruk čokoládu a houkne mi do zad, ať přinesu Sárinku.
Schody jsem vzal sprintem, měla ještě teploměr...

Moje obavy byly mylné, spokojenou, stále spící jsem ji položil do postýlky v obyváku, zapnul chůvičku a vystřídal Sáru u prkýnka.
Chystala maso, pobrukovala si...

„Miluju tě." Vyhoupl jsem se na linku a přitáhl ji k sobě. Měla ruce ušpiněné od snahy vytvořit knedlík a něžně se usmála.
„Já tebe taky... Zaynie?" „Ano?" „Bojím se... Co když něco udělá? Zjistí, kde bydlíme, najde si, kam chodí Zayn do školy..." „Zkusí se ještě přiblížit a bude velmi litovat. Nebude tobě ani dětem nikdo ubližovat. Už to stačilo... Bylo toho moc a na to, kolik nám je, toho bylo vážně příliš. To, co jsme zažili my... Už nikdy víc."
Hladím ji po zádech, tisknu na sebe a v hlavě mi jedou obavy, které jsem šeptal v noci. Náš rozhovor...

Když mě vzbudil šéf, uvařil jsem si kafe a seděl na zahradě. Rozhodl jsem se přestat se litovat, že všechno co máme, to hezký a krásný, je něčím vykoupený. Musí to skončit, jednou pro vždy. Všechny sviňárny, co na nás kdy kdo zkoušel... Nemohla jsem to přiznat nahlas, ale zvládl bych jej zabít a pak si to klidně odseděl, jen abych ji a dětem zajistil bezpečí.
Svým způsobem mě mrzelo, jak jsem se ji v objetí hroutil, jak jsem mluvil... Konejšila mě, uklidňovala. Šeptala že mě miluje, že já jsem ten, kterému bude napořád patřit a už by si nedovedla představit žít život s jiným, protože já jsem ten pravej chlap, kterého ona vždy chtěla.
Neměl bych být tedy fňuknou, ale chlapem. Tím, za koho se ona schová a kdo ji bude chránit.

Kýve na souhlas a odtahuje se, musí to přece dodělat...

„Jdu, seď." Obědvali jsme, krmil jsem malou troškou zelí, jen na zkoušku a moc ji to nejelo. Šklebila se, děti se smály a Sára vzdychala, že jestli ji začne bolet bříško a bude ji v jednom ksue přebalovat, nahradím ji a budu to dělat já.
Vyrušil nás zvonek, Sára šla otevřít a po chvíli se vrátila. Byla vyděšená a zoufale potřebovala, abych šel s ní ke dveřím.

Krev ve mně začala vřít. Jestli tam stojí tem zmrd...!

„Kdo to je?!" Zachrčel jsem na půl pusy. Držel jsem na lokti malou, děti dostali zákaz se hnout od stolu...
Nestihla odpovědět.

Dvě ženy, které si prohlížely obrazy, se otočily a povytáhly obočí. Nasadily profesionální výraz – kyselé úsměvy, chladný pohled – a natáhly ke mně postupně ruce.

Chvíli jsem na ně jen zíral. Představily se a čekaly, co udělám.

„A-a můžu vědět, proč jste přišly?" „Přišlo na vás udání. Velmi urgentní." „A od koho? A proč?" Sára se chvěla, držela mě kolem pasu a vzala si malou. Přitiskla ji na sebe, div ji nerozdrtila.

*************************************************
Děkuji za komentáře :o)
Ale tak já mám pocit, že musím, tam něco takového dávat (nejen tady)... Aspoň chvilkami to není tak přeslazené :o) 

♥♥♥