I want you II

~200~

Zayn

„Lásko, ty myslíš, že já na to nemyslím?  Chci zítřek! A chci být tvoje!" Věděla, co na mě platí. Poslední větičku, mi zašeptala do úst. Nadržený podtón se nenamáhala ani skrýt. „Netrap mě. Všichni jsou dole." „Všichni?" Překvapeně povytáhla obočí a provinile se usmála.
„Jo, Niall dorazil s rodinkou po deváté. Holky přijely k mámě včera večer, ale nechtěly rušit..." Hladil jsem ji po zadečku a ignoroval upištěná dvojčátka.
Vtrhla do koupelny, dožadovala se pozornosti a my jim ji nedávali. Díval jsem se Sáře do očí, topil jsem se v nich, jako už několik let...
Sentimentálně jsem si pomyslel, co bych dělal a kde bych teď byl, kdybych ji neměl.

Na tváři mi přistála její dlaň, něžně mě hladila a vytáhla se na špičky. Zahákla mi ruce za krkem a dvojčátka ztichla. Periferně jsem zahlédl, jak otevřeli pusinky a jen na nás zírali.

Jasně, byli zvyklí, že se s nimi mazlíme, že vidí, jak se Sára ke mně tulí, když si oni hrají a my se díváme na film, ale teď nějak... Zamrzli.

„Skloň se." Zašeptá s úsměvem. „Do večera dlouhá doba... Ukradnu si tě, na pár dlouhých, divokých minut." Stále šeptala a hladově mě políbila. „Ty mě, nebo já tebe?" „ Navzájem?" Zasmála se a mrkla na děti.
„Co vy dva tady?" „Ládi!" Vyjekl Áďa a omotal se nám kolem nohou. Sofinka jej následovala a se spokojeným výrazem jsem ji měl omotanou kolem krku, když jsme šli – konečně – dolů. Adámek se tulil k Sáře a křenil se od ucha k uchu.
Jeho i Sofinčina pusinka se však stáhla, když jsme se objevili dole.

Horanovic si nepamatovali a uječená Katie, zdárně ji sekundující její ségra Nicole a malej uřvanej prcek v kočárku, jménem Niall, je vyděsili. Nemluvě o našich a Zachovi s Luckou. Znali je, ale moc se na ně netvářili a už vůbec ne, na moje sestry.
Hysterická scéna, když Safaa, nadšená že konečně vidí naše batolata, se k nim vrhla. Doniya ji propíchla pohledem a drndala v kočáru svého prcka.
Dětí jako smetí a řevu ještě víc... Zayn byl ve svém živlu. Držel se za packu s Katie a povýšeně se usmíval na Zacha. Ten soptil a bylo mu to prd platný. Zaynie holt nezapomněl, na onu holčičku ze školky, co si vybrala jeho.
Sára mi věnovala pobavený pohled, když to zaregistrovala a podala Adámka mé mámě.
Vítala se s Niallem, Lucy, jejich dětmi a mými ségrami. Když byl konečně klid a děti se přestali bát, odběhli ven.

Bouřka, co se přehnala v noci nad námi, byla pryč. Venku svítilo slunko, děti řádili na zahradě a my se za nimi postupně přesunuli.

Seděli jsme na terase, pili kafe, cpali se buchtou, co donesla má máma a byli pod palbou otázek, ohledně zítřka.
S nic neříkajícím úsměvem, jsem na otázky odpovídali otázkami, jen s jinou tématikou. Jako první to vzdal táta s Maxem. Sbalili se, že si jdou pro pivo a dívat se na fotbal. Provázely je uražené pohledy mámy a Moniky. Za pár minut to však vzdaly i ty dvě. Sebraly talíř, se zbytkem rozkrájené buchty a uraženě šly, za běhajícími dětmi.

„Mami!!!" Zařvala Sára, po chvíli. Niall, Lucy, ségry a přítel Dee, nám dali okamžitě pokoj. Tlachali jsme o kravinách, o dětech, našich životech... Lucy se pochlubila, že Nialla chtějí převelet z firmy, kde dělal v LA, sem. Nevěděl, jestli to vzít a čekal na můj názor, byl jasný; seber se a dojeďte. Bydlet můžete tady než si něco najdete a mimochodem, na konci bloku prodávají dům, hm?

„Co je?" Cuknul jsem s sebou a jen už viděl její prdelku, jak se vrtí za chůze.
„Děláš si srandu?! Má ruce plný písku a ty ji dáš buchtu?!" „Já to necu." Ozvala se Sofinka, přidal se Zaynie. „Mamko, já to babičce říkal. I Sofi to říkala! Oprašovala si ručičky, ale nejde to..." „Bože! Mami!" „Je to písek, který máte v uzavřeném pískovišti-" „Ale pořád je to písek! A sahá na průlezky! Sedají na nich ptáci, prší na to, lezou tu kočky...!" „Zayne! Řekni ji něco, je jak pomatená." Monika narazila. Nebyli jsme pintlich, holt, spadlo ti kokino, tak to ofoukej, jasně.. Ale doma, uvnitř. Sára měla pravdu, koček tu bylo plno a už mě začínaly doslova srát, jak se nám promenádují po zahradě. Kolikrát jsem je našel i v pískovišti, když jsem jej zapomněl zatáhnout, tudíž byl písek taky často měněný ale...

„Maminko, ale Sára má pravdu. Má ruce po lokty obalený v písku a ty ji dáš buchtu. I Sofi ti řekne, že nechce... Je naučená, že když má špinavý ručičky, tak si je jde umýt. Sofi." Hvízdl jsem a zvedl se. Rozběhla se ke mně , stejně jako Adam.

„Já necu." „Nechutná ti buchta?" „Ne." „A co bys chtěla? Kokino? Tyčinku?" „Jablíčko? Okurek?" Propíchl jsem Moniku pohledem. „Pořád jenom sladký." „A buchta není sladká?" „Není plná těch sra- špatností." „Lucka se ti cpe druhým kelímkem zmrzliny! Taky je plná špatností!" Houkl jsem ji do zad. Byla fakt uražená, stejně jako Sára.
Po obědě, kdy jsem se bavil tím, jak je naše trojička vychovaná, že sedí a baští zatímco Zach s Luckou se vztekali, že to nechtějí, Sára zmizela do kuchyně. Z ní, po chvíli vycouvaly ségry.

„Co je?" „Nechce pomoct a pořád je na svou mámu naštvaná." „A byl to jen písek." „Chápeš to?" Všechny tři, na střídačku mumlaly a pošilhávaly po Monice.
„Chápu." „Zayne! Od kdy, jsi ty tak čistotnej?" „Nepotřebuju, aby moje děti jedli buchtu, obalenou pískem. Připomenu ti to, až budeš jančit, že ti malej reje nosem v pískovišti a pusu má dokořán." Nechal jsem je stát, jako tři sůvy a odpelášil do kuchyně.
Sára se vším třískala. Umývala nádobí ve dřezu a byla toho pořádná fůra.

„Lásko, máme myčku. Po tvé pravé ručičce." „Hm." „Baby?" „Nemám náladu, Zayne. Jdi raději za nima, ať někdo nemá debilní kecy, že se jim nevěnujeme." „Ten někdo, je Monika?" „Hm." „Kotě, co se stalo? To kvůli písku?" „Písek bych ji odpustila." „Ale?" Objal jsem ji a ponořil ruce do dřezu. Ramena se ji zatřásla ve smíchu. Sebral jsem ji houbičku a přidržel talíř, který umývala. Omýval jsem ho, ji jsem líbal na tváři a nenápadně ji tlačil na linku.
„Zaynie..." „Co? Umývám nádobí." „A snažíš se mě přivést na jiné myšlenky." „Mmm... Na nadržené. Na tvoje nohy, kolem mých boků, na mou anakondu v tobě." Zasyčela a pracně se otočila.

„Zlobíš!" „A když toto řekneš Zayniemu, následuje něžné plesknutí po prdelce. Taky mě pleskneš?" Vybuchla smíchy, objala mě a zabořila mi tvář do hrudi.
Odhodil jsem houbičku a objal ji.

„Lásko, co se stalo?" 

*************************************************
♥♥♥♥