Legion Of The Black - Dodatky

Goodbye Agony

O obrázcích platí totéž co u předchozí části. U obou. MCK👀⭐💬

V zaprášené sklenici se procházel pavouk. Jediné světlo v mém současném domově mi zajišťovala velká spousta svíček stojících na stole pod popsanou stěnou.

GOD HAS NUMBERED THE DAYS OF YOUR REIGN AND ROUGHT IN TO AN END

Bylo to další z mých výplodů. Vstala jsem ze špinavé matrace ležící na zemi a přešla jsem ke stěně, jež byla polepená nejen mými obrázky vztahujícími se k tomu, co všechno jsem prožila, ale i novinovými články o uprchlém pacientovi z psychiatrické léčebny. Ty články byly o mně. Jenže já jsem nevěděla, jak jsem se tady ocitla. Prostě jsem se jendou probudila a byla jsem tady. A po návratu jsem rozhodně netoužila.
Na skříňce před zrcadlem ležela jedna z věcí, která mě pojila s mou minulostí. S tou, o níž jsem doteď pochybovala, jestli to nebyl spíš sen.
Vzala jsem do ruky řetízek s hvězdou Black Veil Brides a pevně jsem ho k sobě přitiskla. Můj pohled sklouzl k zrcadlu. Zadívala jsem se na svůj odraz. Před očima se mi mihla vzpomínka na léčebnu. Na ten okamžik, kdy smyli můj obraz ze stěny a já pak zničila všechno vybavení - kromě zrcadla. Popadla mě neodolatelná touha to napravit. Nepřemýšlela jsem. Moje ruka v kožené rukavici se napřáhla a sklo popraskalo. Vzala jsem jeden z větších střepů, co vypadly z rámu, a zadívala jsem se na svůj odraz. U toho jsem však dlouho nezůstala. Můj zrak putoval až za mě, dál, dokud nenarazil na můj černý kroužkový sešit se zlatou hvězdou mojí nejoblíbenější skupiny na deskách.

Nebe je pryč, bitva je vyhrána
Musel jsem se rozloučit
Žil a učil se z každé bajky
Napsané tvou myslí
A zajímalo by mě, jak se mám dostat
Přes všechno, co jsem v sobě dusil
Vykládám karty na stůl
V krvi kreslím čáru
Vzdal jsem se veškeré hrdosti

Přešla jsem k poličce a po dlouhé době ho vytáhla. Sedla jsem si na kraj matrace, sešit opřený o kolena, a hledala jsem volný list. Pod hrotem mojí tužky začal vznikat tábor Legion Of The Black.
Můj klid však neměl mít douhého trvání. Přes oči mi přejelo světlo. A zase. Zvedla jsem hlavu. Bála jsem se, že mě objeví. To by byl můj konec.

Žít život v bídě
Pořád tam je, pod povrchem
Pronásleduje mě, tichá a osamělá
(Zabíjí mě to, zabíjí)
Jsem dávno mrtvý, co se stalo, stalo se
Byl/a jsi vším, čím jsem se stal
Opouštím to, čemu jsem kdysi věřil
Takže sbohem muka

Za oknem stál někdo s batrkou. Ale neviděla jsem mu do tváře. Stiskl kliku dveří a vešel dovnitř. Konečně jsem měla šanci si ho pořádně prohlédnout. Trochu jsem se odtáhla před světlem, nemělo to však žádný účinek.
Viděla jsem, jak se příchozímu roztáhly rty v úsměvu. Měl poměrně světlé vlasy, kdysi béžové kalhoty a bundu, černé triko, kdysi bílý šátek kole krku a batoh na zádech, nemluvím o baterce, jíž svíral v ruce. Byl mi něčím povědomý, zároveň jsem ho však vůbec nepoznávala. Ale ten šátek, ten mi nešel z hlavy. Kdo ho jenom nosil? Zadívala jsem se mu do očí... David? Blo by možné, že je to ten tmavovlasý kluk, co si psal txty písniček do zeleného sešitu? Znova jsem pohledem prozkoumala jeho tvář. Ano. Byl to on.
David se usmál a spustil ruku s baterkou. Pořád nevěřícně jsem se rozhlédla kolem sebe, sešit držíc v ruce, a s otázkou, co tady dělá, jsem se mu vrhla do náruče.
Vysvětlil mi, že se o mně dozvěděl ze stejných výstřižků, jaké visely u mě na stěně, a šel mi pomoct. Nebránila jsem se. To špinavé místo, jenž jsem už nějakou dobu považovala za svůj domov, jsem opouštěla strašně ráda.

Dívám se na hvězdy a zapadající slunce
Jak léta plynou
Nikdy jsem si neuvědomil, že naděje byla smrtelná
Dokud jsem se jí nepodíval do očí
A teď si nejsem jistý, jestli jsem schopen
Dostat se na druhý břeh
Vrhám světlo

Venku to vypadalo jako po nějakém katastrofickém filmu. Zničené silnice a zdi, ploty, ohně. Opatrně jsem nahlédla za roh jedné budovy, abych se ujistila, že je vzduch čistý. Kývla jsem na Davida a šli jsme dál.
Prošli jsme kolem velkého plátna s nápisem BRING THE WAR. To vyvolalo moje vzpomínky na vlajky Legion Of The Black... Obešli jsme plot a jelikož Davidovi přestávala svítit baterka, vyrobil provizorní pochodeň a zapálil ji o jeden z mnoha přítomných ohňů. Šli jsme dál. Ohlédla jsem se. Za bílou vlajkou se rýsoval stín. Silueta bojovníka F.E.A.R.u. Donutila jsem Davida zrychlit.

Žít život v bídě
Pořád tam je, pod povrchem
Pronásleduje mě, tichá a osamělá
(Zabíjí mě to, zabíjí)
Jsem dávno mrtvý, co se stalo, stalo se
Byl/a jsi vším, čím jsem se stal
Opouštím to, čemu jsem kdysi věřil
Takže sbohem muka
Sbohem muka

Zavedl mě do jakési jeskyně. Kde ta se probůh vzala ve městě? David mi však vysvětlil, že se jedná o rozvaliny jednoho kostela, a že takhle je te to udělané kvůli rakvi, se kterou nešlo hnout. Nelíbilo se mi to., ale jelikož tam budeme nějakou dobu v bezpečí, byla jsem ochotná to přetrpět.
Položila jsem Davidovi ruku na rameno, abych se uklidnila, a z tunelu jsme vyšli do prostorné jeskyně, osvětlené mnoha lampami. Mou pozornost okamžitě upoutala rakev uprostřed.

Nejsou jediní, kdo odpouštějí
Věřící a slepí
Vzdali se nevinnosti
Všechny je nechám za sebou
A pak pochopím, že andělé neumírají

Strčila jsem Davida do ruky a ukázala na ni. Kolem rakve jako by se svíjel kouř. Přišli jsme blíž. Nemohla jsem si nevšimnout další siluety bojovníka F.E.A.R.u, stojícího nedaleko, ale strach přemohla zvědavost a já společně s Davidem poklekla k rakvi, abychom mohli zjistit, co to na ní bylo za prach. David vzal trochu do hrsti a začal popel sypat zpátky. Přes tvář mu přeběhl temný stín. Věděl snad, z čeho je?
Z otvoru ve tvaru kříže na víku rakve se začalo linout ostré světlo. Bylo to tak náhlé, že kdyby mě David nezachytil, spadla bych na zem.

Žít život v bídě
Pořád tam je, pod povrchem
Pronásleduje mě, tichá a osamělá
(Zabíjí mě to, zabíjí)
Jsem dávno mrtvý, co se stalo, stalo se
Byl/a jsi vším, čím jsem se stal
Opouštím to, čemu jsem kdysi věřil
Takže sbohem muka
Sbohem muka

Světlo pohaslo tak rychle, jako se objevilo. Něco však bylo jinak. Rozhlédla jsem se kolem sebe. BOjovník F.E.A.R.u byl pryč.
Překonala jsem svou nechuť k mrtvolám a nahlédla jsem křížem dovnitř. To, co jsem tam spatřila, mi vyrazilo dech. Destiny byl tolik podobný Prophetovi...
I přes Davidův nesouhlas jsem otevřela víko a položila Destinymu svůj sešit k hlavě. Já nevím. Možná jsem čekala, že se probere? Nemám tušení, jak dlouho bych tam stála, kdyby mě David nakonec přeci jen neodvedl někam dál.
Oba jsme věděli, že tady nebudeme moct zůstat navždy.

Sbohem muka

Eve a David odešli přesně ve chvíli, kdy ticho ta nimi protrhl prudký nádech. Tělu za jejich zády se začal zdvíhat hrudník. Nikdo si toho však nevšímal.
Doteď poklidně spícímu Destinymu začala škubat víčka. PO několika sekundové snaze se rozlepila. Destinyho rozšířené zorničky se působením světla stáhly.
Byl zpátky.

A jak to celé vlastně skončilo?