Cruel Life

3.

Ahoj,mé jméno je Veronika a dnes vám budu vyprávět o mé společnici, která se mě drží již 11 let. Zjistila jsem o ní, když mi bylo pět. Moc si to nepamatuji, ale vím, že jsen hodně pila a neustále chodila na záchod, což u mě bylo nezvyklé. Také jsem byla strašně unavená. A tak mě mamka vzala k doktorce.

Pamatuji si, jak jsem s otcem seděla v čekárně. Bála jsem se, že budu muset jet do nemocnice, kde bude hodně doktorů a jehel, ze kterých jsem měla panickou hrůzu. Jak mě držel za malinkatou ručičku a říkal, jak všechno dobře dopadne. Jenže lhal. Ještě ten den mi bylo diagnostikováno chronické onemocnění jménem Diabetes mellitus 1. typu *.

Mnozí z vás si možná řeknou: „Pff, cukrovka, to nic není, má ji i moje babička!" Já vám tu ale povím jiný příběh. Jakmile jsem s mamkou přijela do nemocnice, museli mi napíchnout. Strašně jsem brečela, tělo v křeči, když mi mladá sestřička napichovala již po osmnácté žílu. Nemohla jí nikde najít, zřejmě se zaučovala. Nakonec přišla jedna starší sestřička, vzala jí to z ruky a během několika sekund už jsem měla kapačku.

Pokaždé, když mě mamka měřila (píchnete se do bříška prstu a krev dáte na speciální proužek, kolikrát se různí, ale u malých dětí je to myslím osmkrát za den), hrozně jsem brečela, protože to bolelo. Stejně tak když mi píchala inzulín (perem je to taková větší stříkačka, do stehna nebo paže, hýždí nebo břicha).

Otec se za mnou za celou dobu strávenou v nemocnici nepřišel ani jednou podívat, ale naštěstí tam se mnou byla mamka. Ten rok, co jsem dostala cukrovku, se naši rozvedli. Hrozně jsem brečela. Nechtěla jsem, aby otec odcházel i přes to, že jsem ho vždy prosila, aby si se mnou šel hrát, a on nikdy nešel, hrál radši na počítači hry.

Když jsme se vrátily domů, bylo to všechno složité. Mamka musela všem neustále vysvětlovat, jak cukrovka funguje a co a jak. Také kvůli mně musela skončit s prací, která ji moc bavila. Pracovala totiž moc daleko od našeho domova a školky, do které jsem chodila, takže by nemohla hned přijet, kdyby se něco dělo. Navíc mě musela vždy na oběd přijet píchnout inzulín. Sama jsem to ještě neuměla a ani bych to nezvládla. Byla jsem ještě dítě.

Pamatuji si, jak se mě některé děti stranily, protože jsem byla nemocná. Jedna mála holčička říkala, aby se mi ostatní děti vyhýbaly, že ode mě cukrovku chytnou. I když jsem jí vysvětlovala, že to není možné, nevěřila mi a stále sířila tyhle ošklivé pomluvy. I přesto jsem ale měla několik kamarádů a kamarádek. S některými jsem v kontaktu stále.

Pak přišla základní škola. Vím, že mi mamka stále chodila píchat inzulín na oběd a že mě vyzvedávala vždy po škole. Z té si moc nepamatuji, hlavně z prvních pěti, šesti ročníků. Jednu chvíli jsem byla šikanovaná, spíše psychicky než fyzicky, nebylo to nic vážného. Některé děti, především kluci mi říkali dost ošklivými jmény a posmívali se mi kvůli vzhledu, a když ne kvůli tomu, našli si něco jiného. Sem tam mi sebrali věci a házeli si s nimi, ale to zažil snad každý. Nakonec to ukončila kamarádka, která to řekla nahlas před celou třídou učitelce, která je donutila se cítit špatně, a ustalo to. Sarkastické poznámky a občasné přetahování o věci nevymizelo, spíše jsme si to potom ve třídě dělali všichni.

Základka nebyla tak špatná. Našla jsem si tu dobrékamarády, dokonce jsem se poprvé zamilovala. Abych udělala dlouhý příběhkrátkým, ten kluk do mě byl zamilovaný již od školky. Rozkošné ne?

Dlouho dobu jsem si ho nevšímala, brala ho jen jako dobrého kamaráda, nakonec jsme spolu začali chodit. Řeknu vám, není nic hezčího než první láska. Byli jsme spolu strašně dlouho, i když jsme se neustále rozcházeli a dávali dohromady. Nakonec to definitivně skončilo na začátku osmé třídy zlomeným srdcem. Víte, opravdu jsem ho milovala. Možná až moc. Trvalo mi tři zatracené roky, než jsem se přes to dostala. Než jsem přes něj dostala.

Také jsem měla na základce jisté problémy doma, kdy jsem neustále přemýšlela o útěku nebo sebevraždě. Rychle jsem propadal depresím a nenáviděla svět. Asi jsem také špatně brala, že si máma vzala muže, kterého jsem já ráda neměla. Věci se ale později obrátily k lepšímu a vždy tu pro mě byl někdo, komu jsem se mohla svěřit. Ať už kamarádkám něco zmíněnému chlapci.

Nechci vám tady ale povídat o tom, jak jsem se bláznivě zamilovala. Chci vám říct, co je na cukrovce tak hrozného, že mám potřebu vám to sdělit. Ano, jsou tu horší nemoci, ale takhle je také závažná. Nejhorší na cukrovce je, že nebolí. Jsou tu stavy, kdy máte hyperglykemii (vysokou hladinu cukru v krvi). Je vám strašně špatně, zvracíte, neustále pijete, jste slabí, chodíte pořád čůrat, je vám hrozné vedro, potom zima, jakmile to přejde je vám dobře. Pokud nastane hypoglykemie (nízká hladina cukru v krvi, pozor hypo i hyper se musí okamžitě řešit, jinak by mohl člověk upadnout do kómatu a zemřít!), jste malátní, jako kdybyste byli opilý, nemáte žádnou sílu, všechno se vám motá. Také nezapomínejme, že se mnohem rychleji unavíte a že se s vaší glykémií pojí i vaše nálada.

Nejhorší na cukrovce jsou ale následky. Tedy, na cukrovce, která není dobře kompenzovaná. Následky se ale objevují až v pozdějším věku. Můžete oslepnout, či přijít o nohy nebo vám selžou ledviny. To je děsivé, že? Mně to tedy děsí. Protože tohle není budoucnost, jakou bych chtěla. Rozhodla jsem se, že nebudu mít děti. Cukrovka je totiž dědičná a já bych si nikdy neodpustila, kdyby tím muselo trpět i moje dítě. Třeba se ale něco v budoucnu změní a diabetici budou mít méně komplikovaný život.

Ano, s cukrovkou se dá žít, ale je to hrozná zodpovědnost a vlastně o svůj život bojujete každý den. Nedávno při cestě vlakem jsem říkala, jak se mi nechce na kontrolu k doktorce (jezdím tam každé tři měsíce, někdy i častěji). A její kamarád, co jel s námi, opáčil, že mi to závidí. Já mu jen řekla, že na tom není nic k závidění a že bych byla radši zdravá. On že mě nechápe a že mám být ráda, že občas zameškám školu a že se stejně hrozně ulívám. Upřímně? Nechápu lidi jako on. Jak tohle může vůbec vypustit z pusy?

Na cukrovce není nic k závidění! Ani nevíte, co bych dala za to, být zdravá a vůbec se nezabývat věcmi jako jestli mám cukr v pořádku, jestli jsem si dala inzulín, jestli jsem snědla požadované množství, jestli mám mezi jídly rozestup dvě a půl hodiny, jestli nepůjde glykemie dolů nebo nahoru, jestli mám v pumpě dostatek inzulínu atd. Věřím, že většina z vás chápe, že být nemocný není nic zábavného. Ale i přesto se tu najdou lidé, kteří to nechápou. A to mě dělá smutnou a vzteklou zároveň. Vždy si říkám, proč já? Proč to nemůžou být oni, když to tak chtějí? Proč?