Cruel Life

1. Akutní lymfoblastická leukémie

Akutní  lymfoblastická leukémie v osmi letech.
Já nevěděla, že mám rakovinu, rodiče mi řekli, že to je leukémie, jelikož kdyby mi řekli, že mám rakovinu, tak bych věděla, že umírám. Takhle jsem prostě věděla, že musím bojovat. Bylo to dost těžké, ale to fyzická bolest byla prostě větší než psychická.
Cítila jsem se bezradně. Vše mě bolelo a snažila jsem se té bolestí utéct, ale nic nepomohlo.
Byla jsem unavená, protože spát prostě nešlo, když jsem byla napojená na tolik přístrojů.
Měla jsem pořád hlad, ale byla jsem znechucena pohledem do zrcadla, protože po kortikoidech jsem přibírala. Oholili mi vlasy a já si plně uvědomila, že to není jen nějaká nemoc, která se dá vyléčit.
Jsem na vlasech hrozně závislá, když mi je oholili, brečela jsem celý den, protože jsem byla zlomená.
Nemohla jsem jíst, jelikož moje pusa byla plná boláků, ale léky mi vzbuzovaly chuť k jídlu. Celou dobu mi ledová pěst svírala srdce a já byla bezmocná. Jako panenka, nemohla jsem nic dělat.
Dusila jsem se, takže moji rodiče mě vzali na krev, zjistili, že to je rakovina, ale já tomu vůbec nerozuměla. Vůbec jsem nevěděla co dělat. Brečela jsem, že do nemocnice nechci, ale věděla jsem, že musím. Bála jsem se, byla jsem zděšená. Mamka byla zlomená a mě drtila ta myšlenka, že za to můžu já.
Přišly silné deprese, pokusy o sebevraždu. Teď už se "jenom" řežu, protože si sama o sobě myslím, že jsem monstrum které zničilo rodičům život. Tak si sama sobě ubližuji a beru to jako trest za to, že museli sledovat svoje dítě umírat. Po pěti letech silných depresí, jsem to rodičům konečně řekla. Ve škole jsem měla záchvat paniky, nemohla jsem to dál skrývat a hrozně jsem se bála, že jim to ublíží. Týden na to, se mě pokusil můj kamarád znásilnit. Beru přírodní antidepresiva a hledáme psycholožku, která by mi pomohla i přesto, že k jedné už chodím.

Na základce jsem měla omezení v tělocviku, kvůli rakovině. Posmívali se mi a psychicky mě týrali že se flákám a že si o sobě myslím, jak nemusím dělat, to co oni. Pořád mě shazovali, zesměšňovali a řekli mi, že jsem líná kráva, kterou nikdy nikdo nebude chtít, protože si vymyslela rakovinu = první pokus o sebevraždu. Měli pravdu, nikdy jsem přítele neměla.
Chtěla jsem spolykat prášky, byla jsem doma sama. Volala mi mamka, nic nevěděla a já ji nic neřekla byla to shoda okolností. Řekla mi, že mě miluje a já to nezvládla udělat. Nikdy se to nedozvěděla.
Na druhý pokus jsem se chtěla podřezat. Ale jsem zbabělec. Nechtěla jsem to mamce udělat a bála jsem se.

-Anonym