S rozumem v koncích

25. kapitola

Země se točila stále stejně rychle a stejným směrem. A přesto bylo všechno jinak. Lidé v Bradavicích prošli jakousi změnou. Někteří se Harryho báli, ale většina na něj koukala ještě s větší úctou. A nejen na něj. I na nás ostatní. Doufali jsme, že to znamená, že se na stranu Světlých Smrtijedů nepřidají. Ale neměla jsem čas nad tím tolik přemýšlet. Mířili jsme si promluvit s profesory – tedy s McGonagallovou, Snapem a s Brumbálem

„Harry?" oslovila jsem ho.

„Ano?" zamumlal a stále se mračil na dveře.

„Zaťukáš, nebo to má udělat někdo z nás?" zeptala jsem se ho konečně. Na ty dveře se mračil už dobrých pět minut a mě nebavilo postávat před ředitelnou. Každopádně jsem si tou otázkou vysloužila nepěkný pohled. Radši jsem se tedy stáhla. Zhruba po dvou minutách si Harry povzdechl a nakonec konečně zaklepal.

„Dále," ozval se milý hlas Brumbála. A tak jsme všichni vstoupili. Všichni profesoři už tam byli. A dokonce dva navíc – Sirius a Remus. Zastavili jsme se na místě a nevěřícně se na něj dívali. Dlouho. Čekali jsme, jestli nám to někdo vysvětlí.

„Já... já se vám všem chci moc omluvit. Ten článek mi otevřel oči. Sice nevěřím, že to říkám zrovna já, ale Zmijozel opravdu není špatná kolej. Takže se ještě jednou omlouvám a doufám, že časem získám vaši důvěru a odpuštění," spustil Sirius a při tom se upřeně díval na Harryho a Remus mu povzbudivě tiskl rameno.

„Tvou omluvu přijímáme, ale odpuštění zatím nemáš," promluvil Harry s nádechem úlevy v hlase.

„Jsem ráda, že jsi konečně otevřel oči," ozvala jsem se.

„Já taky. Ale čekala jsem, že otevřeš oči dřív než můj bratr," pokrčila rameny Ginny. A Neville se na něj jen usmál. Omluvu jsme mohli přijmout. Ale odpuštění dostane, až se omluví i Snapeovi a zmijozelským. A to jsme věděli všichni.

„To jsem rád, že se to tak krásně vyřešilo. A teď nám povězte, o co jde," pokynul nám Brumbál. Jakmile jsme se posadili, Harry spustil.

„Hermionu napadlo poslat náš vlastní článek a následně můj rozhovor s Ritou do Jinotaje a na vlastní náklady ho rozešleme všem, kteří odebírají Denního Věštce. Pokusíme se dostat Seamuse zpět. Včera u snídaně si Ginny všimla, že vypadá pobledle a vyděšeně. Myslíme si, že asi pochopil, do čeho se to vlastně dostal. Levandule je ztracená. Je nadšená. A dál nevíme. Doufáme, že mým včerejším neúmyslným výstupem a následnou pomocí tady lidí, jsme na ně nějak zapůsobili, aby se k nim nepřidali," pokrčil rameny Harry a čekal. Všichni profesoři vypadali zamyšleně. Nakonec se ale někdo ozval.

„Podle mě to prozatím bude stačit. Uvidíme, jak se to vyvine. Zapojíme i je," vyslovil svůj názor Remus.
„Myslíš Řád?" ujišťoval se Neville a Remus vykulil oči.

„Tady hadi vědí všechno, co víme my. Můžeš mluvit otevřeně," pokrčila jsem rameny.

„Dobře. Pak tedy ano, myslím Řád. Zeptáme se všech, co si o tom myslí. Každopádně já si myslím, že váš včerejší výstup napomohl k otevření očí. I ta tvá poslední věta, Harry," podíval se jeho směrem.

„Já za to nemůžu. Fakt jsem se snažil ovládat. Ale tohle bylo fakt odporný a oni to chválili!" zamračil se Harry a vzdorovitě si založil ruce na prsou.

„My to chápeme, pane Pottere. A nijak Vám Vaši reakci nevyčítáme. Byla pochopitelná," chladně Harryho ujistil Snape.

„Otázkou je, jaká bude jejich reakce," ozval se Sirius.