Slepota [YAOI]

~ THE END ~ Sbohem (?) ~ THE END ~

~ Poslední část, za kterou mě vážně zabijete, promiňte... ~

Stál jsem tam, u oltáře v kostele. Na sobě jsem měl černý na míru šitý smoking, který mi připadal absolutně nesnesitelný a nenáviděl jsem, když jsem si ho musel obléct. 

Už několikrát jsem si představoval, že u oltáře budu stát společně s Oikawou. Drželi bychom se za ruce a hleděli si do očí s nedočkavými úsměvy na tvářích. Po našem boku by stál oddávající, předčítajíc manželský slib, který jsme se chystali uzavřít. 

Tak moc jsem si přál, aby se to stalo. Ale místo toho tu dnes stojím sám a hledím na lesklou bílou otevřenou rakev. Je vykládaná rudým sametem. Ta rudá mi připomínala barvu krve, které jemu nezbylo dost na to, aby mohl dál žít. A v samotné rakvi leží on samotný. 

I když již nedýchá a jeho srdce nebije, pořád je tak neskutečně nádherný a já si musím s bolestí ve zlomeném srdci uvědomit, že ho nedokážu přestat milovat. Jeho kůže je bledá a vlasy zesláblé. Jeho oči, které jsem tak miloval, měl zavřené. Už nikdy víc jsem mu do nich nemohl pohlédnout... 

Na tváři měl kamenný, bezemoční výraz. Jak moc jsem chtěl vidět jeho úsměv, co všechno bych za to teď dal... Oblečen byl do obleku, který byl celý čistě bílý. Připomínal mi první, čerstvě padlý, zimní sníh. Tak klidný a pokojný. Vypadal jako anděl. Nevinný a neposkvrněný. Nikdy by nikomu neublížil. 

Kdybyste odhrnuli levý rukáv saka, odhalili by jste tím zjizvené zápěstí, které bylo příčinou jeho smrti. Provedl si to sám. Chtěl se osvobodit od toho utrpení, které zde prožíval. A za to utrpení jsem mohl já. Kdybych jenom s ním tehdy zůstal...

Už poněkolikáté za ten den se mi do očí nahrnuly slzy a po hořkých pramíncích žalu se začaly hrnout dolů po mých tvářích. Tiše jsem zavzlykal. Přál jsem si zbavit se té bolesti, usazené v mém hrudním koši, ale nešlo to...

Rozhlédl jsem se po osazenstvu lavic kostela. Rozpoznával jsem v nich lidi, které Oikawa dřív znával. Všichni byli oblečeni v černém a truchlili nad ztrátou milovaného člověka.

Viděl jsem jeho rodiče, ostatní příbuzenstvo, bývalé spolužáky, přátelé z univerzity, moji rodinu a všechny členy volejbalového týmu Aoba Johsai. S údivem jsem zjistil, že v jedné z nejzadnějších lavic seděli dva členové volejbalového týmu Karasuno, Kageyama Tobio a Hinata Shouyou. Oba vypadali velmi sklesle. Všiml jsem si, že se nenápadně drželi za ruce. 

Přál jsem jim to. Láska je v životě důležitá a bez ní se člověk neobejde...

V mysli se mi vybavil poslední okamžik Oikawova života. Ochablé, slabé tělo, ležící ve vodě, mísící se s jeho krví. Pootočí na mě hlavu a naposledy se na mě usměje tím nejkrásnějším úsměvem, který jsem kdy viděl. Naposledy vysloví mé jméno, zavře oči a naposledy vydechne. 

Záchranka dorazila za pět minut, ale to už bylo pozdě... Přál jsem si, abych mohl vrátit čas. Abych mohl vzít zpět své rozhodnutí. Abych mohl napravit své chyby. Udělal bych cokoliv!

Jenom proto, abych mohl znovu obejmout svého milovaného a sdělit mu, jak moc ho miluji...

Sbohem, lásko...

. . .

Pomalu jsem otevřel oči a pohled upřel do do bíla vymalované a laděné místnosti. Všude okolo mě se ozývalo nepříjemné pípání, které se v mých uších rozléhalo ozvěnou. Pomalu jsem zvedl hlavu, kterou jsem měl doteď položenou na svých založených pažích.