Slepota [YAOI]

~ 3 ~ Nepochopení ~ 3 ~

~ Já ještě žiju!ヽ(ﾟ〇ﾟ)ﾉ Omlouvám se všem za STRAŠNĚ DLOUHOU neaktivitu... Gomen ;~; Nastalo období vánočních svátků, které tak nějak úplně pohltily mou tvůrčí náladu. Každopádně se mi teď podařila napsat kapitolka, která se dá alespoň trochu číst, aniž by absolutně nedávala smysl, tak snad to přijmete jako omluvu ^^ Doufám, že jste si všichni užili Vánoce, snad se vám bude nová část líbit a já se zase budu snažit psát častěji :) - Hin ~ 

Kdybych včas nezareagoval a nezastavil se, narazil bych do zad Iwa-chana, jenž doslova zamrzl na prahu dveří do šatny. Lehce jsem nakrčil obočí a zvědavě mu nahlédl přes rameno, hned potom mi spadla brada.

Hanamaki a Matsukawa!? Líbali se se!? Oni jsou gayové!?

Stál jsem zkoprnělý na místě jako idiot, se rty semknutými do úzké čárky, očima vyvalenýma z důlků a neustále jsem po našich spoluhráčích kmital očima, jako kdybych právě poprvé zjistil, že se mi pod postelí zabydleli mimozemšťani. 

Evidentně i Iwa-chan z toho byl docela vyvedený z míry, jelikož stál absolutně zmražený na místě a jako socha se díval před sebe, což mi na okamžik přišlo trochu creepy. 

Když jsem přemýšlel nad tím, jaká by byla jeho reakce, kdybych se mu vyznal nebo kdyby se třeba jenom náhodně s homosexualitou setkal, nikdy jsem si nedokázal představit nic, co by působilo alespoň trochu reálně. Teď, když jsem se ale do takové situace dostal a sledoval ho, působilo to až příliš reálně.

Nevěděl jsem, co si o tom všem mám myslet. Na jednu stranu působil ledově klidně, ale na druhou stranu vypadal, jakoby právě utrpěl srdeční infarkt. Ani jsem nevěděl, jestli mohu z jeho chování usoudit, jestli bych ho absolutně neznechutil, kdybych se mu vyznal. 

Byl jsem absolutně ponořený ve svých myšlenkách, z kterých mě vytrhl prudký pohyb přede mnou. Oba dva členové týmu byli v mžiku na nohou, oblečení a připravení na odchod se prosmekli dveřmi z šatny okolo Iwa-chana. 

,,P-Promiňte! Už odcházíme!" s vykoktanými slovy na jazyku za sebou s hlasitým bouchnutím zavřeli dveře od tělocvičny a my jsme v hale osaměli.

Najednou bylo všude ničím nerušené ticho, z kterého by se jeden zbláznil. Ještě víc jsem k sobě natiskl spodní a horní ret a horlivě začal přemýšlet o tom, co by v této chvíli bylo vhodné říct, ale nenapadlo mě absolutně nic. V hlavě jsem měl jako vymeteno. 

V duchu jsem se za to fackoval, ale přesto jsem oddaně čekal, jak se zachová Iwa-chan a snad nás nějak posune dál od tohoto velmi, ale velmi trapného momentu. 

Momentálně jsem ve své hlavě vedl válku sám se sebou. Oni byli gayové!? Jak je možné, že jsem si toho nikdy nevšiml? Mělo by to být poznat, ne?

Když jsem je viděl, nebyl jsem schopný ani sebemenšího pohybu mimických svalů, prostě jsem jenom stál a s mrtvolným pohledem zíral před sebe. Jenom vzdáleně jsem vnímal, jak se kolem mě protáhla dveřmi dvě těla, pár prohozených slov a bouchnutí dveří z tělocvičny.

Ještě chvíli jsem se ani nepohnul, vážně jsem byl naprosto mimo! A to jsem si sám o sobě myslel, že vždy dokážu být nad věcí a zachovat si logické uvažování. Očividně jsem se mýlil. 

Pomalu jsem se otočil a pohlédl na Oikawu, který, zdálo se, možná ani nedýchal a díval se na mě vyčkávajíc, s náznakem netrpělivosti v očích. Můj výraz se nezměnil. 

,,Viděl jsi to, co já?" vyřkl jsem do mučivého ticha jednoduchou otázku. Oikawa sebou viditelně cukl, když jsem promluvil. 

No ještě aby se začal divně chovat on. Tohle plaché jednání u něj nebylo zvykem. Tohle ale bylo téma, které jsem nedokázal momentálně řešit, jelikož jsem měl mysl zastíněnou jenom jednou myšlenkou. Pořád jsem před očima měl ten výjev našich spoluhráčů, líbajících se v šatně. 

Oikawa se chvíli ani nehnul, pak jenom trhaně pokýval hlavou. Sklopil jsem pohled k zemi. Takže jsem neměl halucinace. 

Nechápal jsem, proč se mi s tím tak těžko vypořádávalo. Vždycky jsem takové věci dokázal prostě přejít, ale teď se mi to nedařilo. Prostě jsem nečekal, že někdo od nás z týmu bude gay, navíc dokonce dva. Nebyl jsem homosexualitou nijak znechucený, ale teď, když se tohle stalo, už se k sobě nebudeme moct chovat jako dřív. Všechno se změní...

~ ~ ~

Pomalým tempem jsme bok po boku postupovali po dlážděném chodníku. Oba jsme se vyhýbali pohledu toho druhého a mezi námi panovalo ticho, ze kterého jsem už pomalu šílel. Kromě občasného zaštěkání náhodného psa nebo přejetí auta po silnici vedle chodníku, hrobové ticho nepřerušovalo vůbec nic. Byla už poměrně velká tma a cestu osvětlovala jenom matná světla pouličních lamp.

Pokaždé jsme ze školy chodili spolu. Měli jsme stejnou cestu. Já bydlel od školy blízko a on chodil na autobus. Běžně to bývala ta část dne, kdy jsme se spolu dokázali uvolněně bavit, aniž bych ho já něčím štval a on na mě křičel. Ale dneska to bylo jiné.

Od té chvíle, co se mě zeptal na to, jestli jsem to viděl taky, neřekl ani slovo. Jenom se stále tvářil šokovaně a poměrně zamyšleně. Ničilo mě ho takhle vidět, už jenom kvůli tomu, že jeho reakce na homosexualitu nepůsobila zrovna pozitivně. Snižovala se tak šance, že budeme moct být spolu, i když už tak to bylo velmi nepravděpodobné...

Celou cestu jsem se nedovážil říct ani slovo, ale teď už jsem měl vážně pocit, že jestli nepromluvím, tak se zblázním. Zhluboka jsem se nadechl a dodal si trochu odvahy. Zastavil jsem se na místě a upřel pohled na Iwa-chanova záda, který udělal ještě pár kroků, ale pak se taky zastavil. Neotočil se na mě, stále hleděl dopředu. 

,,I-Iwa-chan... jsi v pohodě?" zeptal jsem se opatrně.

Nepřítomně jsem hleděl na popraskané dlaždice chodníku a přemýšlel, ostatně to jsem dělal celou dobu. Pak jsem se ale na Oikawu otočil a podíval se mu do očí, ve kterých jsem k mému překvapení zahlédl starost a obavy, možná trochu... zklamání? Teď jsem to ale neřešil.

,,Já... nechápu to... Nemám nic proti gayům, ale prostě mi to nejde do hlavy. Jak se klukovi můžu líbit kluk. J-Jak je to může... vzrušovat..." svěřil jsem se tiše a sklopil pohled. 

Oikawa byl můj kamarád už od dětství, takže jsem neměl žádný problém se mu svěřit. Vím, že bych s ním mohl mluvit o čemkoliv, i kdyby to bylo velmi trapné. Měl jsem v něm oporu, i když bych to nahlas nikdy nepřiznal. On byl jediný, komu jsem mohl odhalit tuhle mojí často nejistou a plachou stránku.