Slepota [YAOI]

~ 11 ~ Vzájemná náklonnost ~ 11 ~

~ Oficiálně vám oznamuji, že se mi podařilo předepsat celou povídku :) A nechci už vás nechat déle čekat, takže vám jí zveřejním celou najednou. Máte radost? :D ~

Pomalu mi začalo připadat, že jestli nezasáhnu, Oikawa se z toho neustálého zametání toho jednoho metru čtverečného podlahy snad zblázní. Opatrně jsem tedy odložil houbu na mazání tabule někam stranou a tichým krokem jsem se vydal do zadní části učebny, zatímco jsem z něho nespouštěl pohled. 

Když jsem se v tichosti opřel o jednu ze zadní lavic a ruce si založil na hrudi, on vůbec nezaregistroval, že tam jsem, i když jsem stál kousek od něj a musel mě mít v zorném poli. Něco se s ním vážně děje. 

,,Oikawo." oslovil jsem ho vážným, poměrně naléhavým hlasem a on sebou hned nato polekaně cukl. 

Myšlenkami jsem se někde vznášel ve vesmíru daleko od planety Země, když jsem zaslechl své jméno, vyslovené tím dobře známým hlasem, jenž pro mě byl tak strašně důležitý. Vůbec jsem to nečekal, takže jsem sebou leknutím trhl a uskočil stranou. 

,,A-Ano?" optal jsem se patrně v šoku a podíval se na něj vytřeštěnýma očima. Snažil jsem se hodit do klidu a chovat se tak, jak bych se choval, kdybych nebyl v takovéhle situaci. 

S bolestí v srdci jsem si uvědomil, jak moc na mě působí, když na mě jenom promluví, a já vím, že tento hlas nebudu moci slýchat navždy. Že mě jednoho dne opustí a zanechá samotného, odhozeného, nechtěného...

Sakra, ne, teď ne! Musel jsem tyhle myšlenky vyhnat z hlavy, abych se zase začal chovat podle mého stereotypu a aby se mu podařilo úspěšně skrývat to, co mě tak sžírá.

Ne, tohle u něj není normální. Díval se na mě, jako kdybych ho měl snad zabít a nemluvím o tom, jak se marně snažil skrývat jeho rozrušení. 

Nespokojeně jsem se zamračil a trochu povýšeně jsem nadzvedl hlavu. Nechtěl jsem na něj jít tvrdě, ale věděl jsem, že kdybych momentálně nebyl trochu přísnější, v životě z něj příčinu tohoto všeho nedostanu.

,,Co se děje? Poslední dobou s tebou něco je a já nevím co." zeptám se zpříma možná trochu chladněji, než jsem původně zamýšlel. 

Když vyslovil ta slova, hrklo ve mně. Ne, ne, ne, ne, ne! Není možné, aby na to přišel. Do hajzlu! Měl jsem se víc snažit to skrývat. Možná jsem mohl být trochu optimističtější. Nebo jsem se málo radoval z pozitivních věcí. Sakra, já nevím, co jsem udělal špatně!

Ale i když přišel na to, že něco není v pořádku, za žádnou cenu jsem mu nemohl prozradit příčinu. Ani si nechci představit to, co by se stalo, kdyby se dozvěděl to, že ho miluju víc, než jsem kdy koho miloval. 

Určitě bych se mu znechutil. Zavrhl by mě. Nikdy by se mnou nepromluvil. Všechny naše dosavadní vztahy by byly... zničené. 

Při tomhle pomyšlení jsem byl pevně rozhodnutý, že nesmím dopustit, aby se něco takového stalo, i když to bude těžké. Nasadil jsem svůj typický úsměv a vyhnal ze svého výrazu jakékoliv náznaky smutku, strachu nebo obav. 

,,Mělo by se něco dít? Ne, nic se neděje." odpověděl jsem se s přehrávaným optimismem v hlase. 

Zamračil jsem se ještě víc a semkl rty k sobě. Jak moc pro mě bylo očividné, že tohle jenom hraje. Poznal jsem, když byl jeho úsměv a tón hlasu upřímný. Jeho hlas byl vždy jako pohlazení pro uši a jeho úsměv zahřál u srdce. Sakra... já jsem asi vážně gay...

Nahodil jsem výraz, který jasně dával najevo, že vím, že to jenom předstírá. Nic jsem neříkal. Nebylo potřeba. 

Když jsem zahlédl jeho výraz alá "prokoukl jsem tě", věděl jsem, že jsem totálně v hajzlu a že se z toho jen tak nedostanu. Falešný úsměv mi povadl a v očích se mi opět zaleskla ta bolest, kterou jsem ale v následující vteřince zase skryl za maskou uzavřenosti a nepřístupnosti.