Rok 1933 byl přelomový pro celé Německo. Tehdy to všechno začalo.
Všichni mu věřili a já nebyl výjimkou. Pomohl Německu z krize, dal lidem práci, dal lidem naději. A za naději je každý ochoten bojovat. Židé okrádají Německo, ničí čistotu a krásu ári...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dnešní poslední ráno bylo zároveň tím nejhezčím v mém táboře. Nebylo to sněhovými vločkami, které se snášely na tábor a zanechávaly za sebou bílou přikrývku, díky které jsem tušil, že vězňům bude ještě hůř než dřív, ani tichem, které vládlo. Bylo to Marií, která stále ležela vedle mě přesto, že už byla vzhůru a já se na ni mohl podívat s vědomím, že dnes večer se dostane z tábora.
Vždy, jakmile spala v téhle posteli, vstala mnohem dřív, a když jsem se probudil já, měla už polovinu práce zvládnutou – dnes ne. Dnes jen zhluboka dýchala s peřinou téměř až pod krkem a s propletenými prsty v mé dlani. Bylo už mnoho okamžiků, které jsem si přál zapamatovat. Zapamatovat a snad i vrýt do paměti, ale tento byl ten nejsilnější.
Byly to podivné pocity, které mnou cloumaly. Na jednu stranu jsem se nemohl dočkat, až bude pryč. Na druhou jsem se děsil toho, co nastane, až odjede, jelikož jsem absolutně netušil, zda na můj plán někdo skočí – a pokud ne, jak dlouho ji budou hledat, zda si spojí její útěk se Stephanem a jaký to bude mít dopad na mě.
„Jak jste se vyspal?"
Znovu jsem pohlédl do jejích očí, které byly – stejně jako mé – plné nejistoty, ale přesto se smály.
„Včera jsi mi konečně opravdu tykala, tak proč najednou zase toto?"
Začervenala se a já ucítil, jak se její prsty kolem mé dlaně sevřely pevněji. „Jak ses vyspal?" zkusila to nanovo.
„Vyspal jsem se naprosto skvěle," usmál jsem se a přitáhl si ji do náručí, abych si naposledy užij její přítomnost. Nebránila se, právě naopak. Sama se přitiskla ještě blíž a položila si hlavu na mou hruď, načež začala svými drobnými prsty kreslit nerozeznatelné ornamenty.
„Víš Marie," řekl jsem tichým hlasem, „v tom balíčku budeš mít trochu jídla, peníze a mapu. Hlavně se nezapomeň převléct, v tom oblečení, které máš teď, by tě všude poznali. A potom, taková maličkost," ušklíbl jsem se a ještě než pokračoval, políbil jsem ji do vlasů, „napsal jsem ti pár dopisů. Nečti je všechny naráz. Každý je speciální a na každém je napsáno, kdy je máš otevřít. Řiď se tím."
„Dopisy?"
„Dopisy," přikývl jsem, „a ještě něco pro tebe mám, jen -," natáhl jsem se ke kalhotám, zalovil v kapse a posadil se naproti Marii. „Víš, nechci, abys to vzala špatně – jen jsem ti chtěl dát něco, co bys měla jako vzpomínku na mě, protože ty dopisy nepočítám a..." sevřel jsem svou dlaň pevněji, „a jelikož tady mám jednu věc, která pro mě dost znamená, chci, aby sis to vzala." Natáhl jsem se pro její ruku, vložil jí předmět do dlaně a pomalu jsem ji zase zavřel.
Několik vteřin na mě koukala, než se odhodlala sklopit k té malé věci v její ruce. A pak zalapala po dechu.
„Ne ne ne," vrtěla hlavou, „to si nemůžu vzít. Musí to mít velkou cenu!"
