Rok 1933 byl přelomový pro celé Německo. Tehdy to všechno začalo.
Všichni mu věřili a já nebyl výjimkou. Pomohl Německu z krize, dal lidem práci, dal lidem naději. A za naději je každý ochoten bojovat. Židé okrádají Německo, ničí čistotu a krásu ári...
Ουπς! Αυτή η εικόνα δεν ακολουθεί τους κανόνες περιεχομένου. Για να συνεχίσεις με την δημοσίευση, παρακαλώ αφαίρεσε την ή ανέβασε διαφορετική εικόνα.
Od brzkého rána tu bylo rušněji, než za poslední tři dny dohromady. A to znamenalo jediné – blížil se transport. Vyšel jsem z domu a rozhlédl se kolem, když mi na ramena dopadly Carlovy dlaně. „Tak co, jdeš si vybrat svou vyvolenou do domu?"
„Neříkej, že jdeš taky?" Povytáhl jsem na něj obočí a ušklíbl se.
„Změna je život. Ta má už je nějaká divná."
„Carle," odmlčel jsem se. Najednou jsem nevěděl, jak to celé zformulovat, „jak se to vlastně dělá?"
Od srdce se zasmál a rozešel se ke kolejím, zatímco já mu byl v patách. „Jednoduše. Prostě se projdeš, uvidíš nějakou, která byla dobře živená a odtáhneš si ji stranou. Zajdeš s ní za Herr Schifferem, ten té couře dá razítko o tom, že se může pohybovat po táboře a ubytuje ji v příslušném domě – jestli se to tak dá nazvat. A hotovo – pak se jen domluvíte, kdy má přijít a podle toho, kolik hodin denně ji budeš potřebovat, jí bude naplánován rozvrh."
„A co když bych ji potřeboval celý den?"
„Někdo přehodnotil situaci?"
„Možná, ale ne tak, jak si myslíš," odsekl jsem. „Nelíbí se mi ta jídelna – nelíbí se mi ten hluk tam a ta témata, co se tam řeší. Potřebuju, aby mi vařila. Nejlépe od snídaně po večeři, uklízela a -,"
„Neboj, takhle to má většina z nás. Jen krom toho vaření děláme něco jinýho – zábavnějšího, dovolím si tvrdit. Hele, poslyš. Pokud to takto Schifferovi řekneš, prostě ji uvolní – stejně s ní dlouho nevydržíš a při dalším transportu si vybereš jinou, takže si prostě pár dní udělá dovolenou a pak půjde tam, kde je její místo."
S Carlem jsme nejspíš nebyli jediní. Vlastně tu bylo víc vojáků, než v plné jídelně. Byli tu snad úplně všichni. A všichni se úlisně usmívali, ruce měli na prsou, a když vlak konečně přijel a začaly se z něj hrnout davy, každý z vojáků začal obcházet kolem, jako hladový vlk. Všichni si šli nejspíš vybrat svou dívku na dlouhé dny, ale já v tu chvíli stál jako přimražený. Nemohl jsem uvěřit, že z toho malého vagónu se hrnuli stále další a další lidé. Vždyť to bylo nemožné. Bylo nemožné, aby takto několik dnů cestovali.
Slyšel jsem, jak je začali postupně rozdělovat. Tři lajny – práce, smrt. Nebylo moc z čeho vybírat. Kolem rampy stále ještě chodilo pár vojáků, no většina už byla pryč. Ještě několik vteřin jsem váhal – uklidit bych si zvládnul, jídelnu bych mohl přežít – ale nakonec, „Seru na to -," vydechl jsem a rozešel se k řadě se ženami a dívkami. Všechny něco křičeli na muže, stojící pár metrů od nich. Přejížděl jsem po nic pohledem, všechny klopily zraky. Všechny až na jednu. Přimhouřil jsem oči a zastavil se. Teprve teď zrak sklopila, tisknouc se k ženě, která stála po její levé ruce. Musela to být její matka. „Ty, pojď ke mně." Ukázal jsem na ni a všiml si, jak zvedla hlavu.
