Rok 1933 byl přelomový pro celé Německo. Tehdy to všechno začalo.
Všichni mu věřili a já nebyl výjimkou. Pomohl Německu z krize, dal lidem práci, dal lidem naději. A za naději je každý ochoten bojovat. Židé okrádají Německo, ničí čistotu a krásu ári...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Nedokázal jsem nic říct – opět jsem nenacházel slova. Tohle bylo přece nemyslitelné. Nemohl jsem ji milovat – bylo to proti veškerému přesvědčení, ve kterém jsem vyrůstal – a které jsem teď jen tak zašlapal do země. Ale i přesto. Němec a židovka. Dva rozdílné světy. Kam se na nás hrabou Romeo a Julie – znepřátelené rody jsou nic proti tomu, v jaké situaci se nacházíme my.
Němec a židovka.
Voják a vězenkyně.
Vrah a oběť.
Ale přesto stále jen -
Chlapec a dívka.
Pak jsem se rozhodl všechno tohle hodit za hlavu. Nemělo to cenu. Nikdo nevěděl, kdy válka skončí – nikdo nevěděl, jaký bude svět po ní – nikdo nevěděl, jestli přežije. Žít přítomným okamžikem, to byla jediná možnost, a žít naplno.
Marie stále stála tak blízko, že jsem ji mohl uchopit do náruče – schovat před válkou, před táborem, před celým světem – ale já přistoupil o krok blíž, zvedajíc prsty k její tváři. Znovu. Znovu jsem přejel od jejího spánku, přes hranu čelisti až pod bradu. Tentokrát ale neměla sklopený pohled, její tmavé oči se upíraly přímo na mě a já jí ten pohled oplácel. Nikdy jsem se tolik nebál, že si její chování vyložím špatně, když ale neucukla a v jejím pohledu nebyla ani známka strachu, odhodlal jsem se naklonit se blíž k ní – zavřela oči – a já ji políbil. První opravdový polibek. Žádný alkohol, žádné publikum. Jen my dva. Odvážil jsem se spustit dlaně z její tváře a prsty ji přejel po zádech. Naše rty jako by byly stvořeny pro toho druhého. Pak se na malou chvíli odtáhla, sotva na pár centimetrů a zhluboka se nadechla, věnujíc mi ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl. A v tu chvíli jsem si byl jistý, byl jsem ztracený. Ztracený a mé srdce leželo v dlaních té drobné židovky.
„Marie, můžu se tě něco zeptat?" Začal jsem, když jsme seděli v kuchyni za stolem, s rozlámanou čokoládou a horkou kávou a čajem.
„Samozřejmě pa-, Auguste."
„Víš, co znamená tuda?"
„Tuda? Proč to chcete vědět, jestli se můžu ptát."
„Řekl mi to jeden žid, na stavbě."
Zkoumavě si mě prohlédla – pod jejím pohledem jsem se cítil téměř nahý – jakoby mohla vidět mou duši. „Tuda, znamená děkuji." Pousmála se. „Za co vám děkoval?"
„Já nevím – jen," sklopil jsem pohled ke svým prstům, které rytmicky klepaly do stolu, „každé dva dny dostávám nové příděly jídla. A když jsi minule odešla, zůstalo tu pár krajíců chleba. Věděl jsem, že bych je vyhodil a tak jsem jim je dal."
