Rok 1933 byl přelomový pro celé Německo. Tehdy to všechno začalo.
Všichni mu věřili a já nebyl výjimkou. Pomohl Německu z krize, dal lidem práci, dal lidem naději. A za naději je každý ochoten bojovat. Židé okrádají Německo, ničí čistotu a krásu ári...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Takže jsi chtěla být doktorka?"
„Ano," připustila, usmívajíc se na talíř s chlebem. „Měla jsem pokračovat v rodinné tradici a tu ordinaci po něm převzít."
„Není přece všem dnům konec – musíš doufat. Snad se tam vrátíš a budeš -,"
„Ne," přerušila mě, „vojáci tam všechno rozbili. Rozbili a zapálili. Nezůstalo v ní nic."
Najednou odložila talíř a já si všiml, že se neúspěšně pokoušela zadržet slzy, které jí teď již tekly po tváři. Pocítil jsem v srdci ostré bodnutí. Až moc dobře jsem věděl, o jakých vojácích mluví. Tohle přesně dělali ti němečtí – žádní jiní - při tazích na židovské čtvrti. Zavření bylo často moc mírné, dávalo jim to naději, že se tam jednoho dne budou moci vrátit. To ale pro ně nikdy nebylo v plánu, měli být kompletně vyhlazeni – tak začalo ničení. Zničeno mělo být všechno, co poukazovalo na jejich existenci. Od obchodů, živností, přes domy až po samotné židy. A přesně v tu chvíli jsem ucítil ten odpor. Odpor k tomu, že i já se k nim řadím – k těm, kteří tohle páchají. Nejsem jen přihlížející, obyčejný německý občan – jsem do toho zapojen, z vlastní vůle. Spolupracuji na jejich vyhlazení. Spolupracuji na tom, abychom se zbavili lidí jen proto, že jsou jiného vyznání, mají jiné rysy a jinou řeč?
„Je mi to líto, nejspíš mi to nevěříš, ale -" zhluboka jsem se nadechl, „kdybych mohl, celé bych to hned zastavil."
„Věřím vám," zašeptala.
Pochybovačně jsem se na ni podíval – já bych sobě nevěřil. Ani slovo. Ne potom všem.
„Vážně vám věřím, nejste totiž jako jiní. Mnoho žen mluví o vojácích, kterým slouží a -," zahleděla se do prázdna, „vím, že jste mi včera zachránil život, děkuji vám - vážím si toho. A omlouvám se za to, jak jsem se včera chovala. Bylo to špatné."
Tentokrát jsem cítil, že jsem to já, komu se v očích zaleskly slzy. Opět mi děkovala. „Proč to říkáš?"
„Nerozumím vám, pane."
„Proč mi neustále děkuješ. Za jídlo. Za včerejšek. Ty už si," zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Nenáviděl jsem se za to a vyslovit ta slova bylo jako bych ty vzpomínky znovu oživil, „ty už si nepamatuješ, kolikrát jsem na tebe křičel? A kéž by jen křičel. Kolikrát jsem tě – a nemálo - uhodil? Jak jsem se k tobě choval? Kolikrát jsi odešla s podlitinami?"
„Trestal jste jen za chyby. Nikdy ne zbytečně."
„Sakra Marie, tohle neříkej!" Zvýšil jsem hlas a ucítil tupou bolest v hlavě, která byla způsobena pozůstatky alkoholu. „Jak se na mě můžeš po tom všem podívat."
