I forgive you... [FINISHED]

Nález

Stranger P.O.V

Procházel jsem se zasněženou krajinou a chytal lelky. Měl jsem sto nutkání říct, že svítí sluníčko a jeho paprsky se odrážejí ve sněhu. Ale tady v podzemí přece slunce není.
By mě zajímalo jak to dlouho bude králi Asgorovi trvat než nachytá těch sedm lidských duší. Slyšel jsem, že už zbývá jenom jedna. Taaaak to si ještě pár, ne-li desítky let počkáme.
Občas si říkám, proč se vůbec snaží.

Zrovna jsem si broukal nějakou melodii, kterou jsem slyšel v televizi, když v tom za mnou přiběhl můj pes...vlk...já vlastně ani nevím.

(Nenašla jsem žádný pořádný obrázek bílého vlka...😑)

V tlamě držel kus látky. Zavolal jsem ho k sobě a on poslušně přiběhl a sedl si naproti mě. Skrčil jsem se na jeho výšku a vzal mu tu věc z tlamy.
,,Copak si to našel, Ylmi?" Zeptal jsem se psíka.

Pak jsem se zarazil. Látka, kterou jsem teď držel v ruce byla nasáklá krví. ,,Ylmi, hledej..." pošeptal jsem svému společníkovi a ten okamžitě uposlechl. Já i čtyřnohý kamarád jsme šli v pokrčeném postoji, protože ani jednomu z nás se to nezdálo.

Ylmi mě vedl skrz hustý jehličnatý porost, který mě švihal do obličeje. To sis nemohl vybrat jinou cestu, huh? řekl jsem si v duchu

Celou cestu byl Ylmi klidný, ale když jsme došli k okraji lesa, tak zbystřil a zabodl pohled mimo les. Vycenil zuby a z jeho tlamy vyšlo strašidelné hrdelní zavrčení.
Popošel jsem k němu blíž a pohladil ho po hlavě. ,,Co se děje, kamaráde?" zeptal jsem se ho, ale on měl pořád pohled zabodnutý někam dopředu a mě ignoroval.
Pak jsem to spatřil...

Skrz stromky jsem mohl zahlédnout bezvládnou postavu ležící v kaluži krve. Hned při prvním pohledu na něj jsem věděl, že není možné, aby byl odtud. Znám tu všechny, tak přece není možné, abych neznal jeho.

,,Zůstaň," přikázal jsem Ylmimu, který jakoby přikývl, ale pořád se ostražitě díval na nehybnou osobu.
Pomalu jsem se k té osobě přibližoval a když se mi naskytl pohled na jeho stav, pohyboval jsem, jestli se vůbec ještě probudí.

Na levé straně hlavy se mu přes celé oko táhla hluboká prasklina, která mohla oko vážně poškodit. Jeho obličej byl dobitý tak, že v jeho puse chyběl zub.
Z pusy mu tekl pramínek krve. Ta samá krev prosakovala skrz jeho tričko, přes které měl přehozený kožený pás se spoustou lahviček různých barev.
Vedle něho ležel na dva kusy rozlomený štětec, který byl přibližně stejně velký jako on.
Musím zkontrolovat, jestli žije...
pomyslel jsem si. I když...kdyby byl mrtvý, tak by se proměnil v prach, takže musí být naživu.

Dal jsem mu ruku nad hrudník a chtěl mu zkontrolovat HP, ale nešlo to. ,,Ale jak je to možné..?" zašeptal jsem neslyšně. Zkoušel jsem to znovu a znovu, ale pořád stejný výsledek. Nic se nechtělo ukázat.
On snad nemá duši, nebo co?!
Zakřičel jsem v duchu.

Byl jsem z toho pěkně vyvedený z míry. Najednou jsem za zády slyšel křupání sněhu. Otočil jsem se a ze strany, kde byla hlava neznámého, přišel Ylmi. Už nevrčel, ale pořád byl obezřetný.
Chvíli tam stál a potom se dotkl svým černým čumákem cizincovi hlavy. Pak koukl na mě svýma červenýma očima a v nich jsem našel odpověď. On žije. Nevím jak to Ylmi dělá, ale asi to vycítil.

,,Teď ho dostat domů..." řekl jsem potichu. Vzal jsem neznámého do náruče. Byl těžší než vypadal. Ylmimu jsem do tlamy dál oba kusy štětce a oba jsme šli směr můj dům.

Neznámý byl ale doopravdy jako mrtvý. Když mu nemůžu zkontrolovat HP tak jak se o něj dokážu postarat? A odkud vlastně je? Když jsem došel k domu, na tváři jsem měl nejistý výraz.

Ylmi otevřel packama dveře. Ještě že jsem ho to naučil, jinak nevím, protože toho týpka bych jednou rukou neudržel. Vešel jsem dovnitř a poslouchal. Když jsem nic neslyšel, oddechl jsem si.

Vešel jsem do svého pokoje a neznámého položil na postel. Krev se začala pomalu vsakovat do prostěradla.

Tak...co mám teď dělat? Nikdy jsem nikoho neošetřoval...
Řekl jsem si v duchu.
Pomalu jsem mu vytáhl tričko a naskytl se mi pohled na vážné zranění. Malý kostlivec měl kus jednoho žebra odlomený a z rány teklo hodně krve. Neměl jsem rád krev a občas se mi z ní chtělo zvracet, ale teď to musím vydržet.
Šel jsem do koupelny pro lékárničku, kde by mělo být vše, co bych měl potřebovat.

Klekl jsem si k posteli a z lékárničky vytáhl pár obvazů. Ne moc šikovně jsem mu obvázal hrudník a částečně tak zastavil krvácení.
Následně jsem vzal vatový polštářek, na který jsem dal jeden bylinnou mast, kterou jsem vyrobil. Dobře působila proti bolesti a pomáhala zacelit rány.
Přiložil jsem mu to na oko a přelepil náplastí. Ujistil jsem se, že to pořádně drží a povzdechl si.

,,Teď můžeme jen čekat, viď?" Podíval jsem se na sněhobílého vlka. Ten naklonil hlavu na stranu a vyplázl jazyk. Musel jsem se usmát, ale stále jsem si dělal starosti o toho kluka. Vypadal jenom o něco mladší než já. Co se mu tak mohli stát? Kdo mu to udělal? Má někde rodinu? Bojí se o něj?
Urgh...tolik otázek a málo odpovědí. Ty se dozvím, až se probudí. Teda pokud se probudí...

Pak jsem se podíval na sebe. Celé tričko jsem měl nasáklé chlapcovou krví. To nikdy nevyperu... Odfrkl jsem si.
Tričko jsem sundal a vyhodil jsem ho do koše.
Šel jsem do koupelny a umyl si ruce. Umyvadlo naplnila červená voda. Co si o tomhle všem mám myslet...?
Převlékl jsem se a sedl si na židli naproti posteli.
Drbal jsem Ylmiho za ušima a čekal jsem.

A čekal...

Konečně další kapitola!!! Ayyyy!!!
Psala jsem to, když jsem jela autobusem na školní výlet...byla to makačka 😇😂😂 I Hope you enjoyed it!!! 😇😇