Kapitola IX.

302 39 0
                                    


„Později se mnohokrát přesvědčí, že kořenem ideologických přízní a nenávistí nebývá vždycky prvotní potřeba zlepšit stav světa, ale někdy jen křečovitý pokus přehlušit vlastní beznaděj."

– Pavel Kohout


Setmělo se. Zuko řídil a pozoroval dalekohledem horizont, Katara vzadu v sedle pročítala mapu. Najednou Zuko vykřikl. "Támhle! Vidíš ty vlajky s vranami?" Podal Kataře dalekohled, aby se na ně podívala. Skutečně – před nimi plula loď s krvavě rudou trojúhelníkovou vlajkou, v jejímž středu byla silueta mořské vrány.

„To jsou Jižní nájezdníci..." dodal Zuko. Katara odložila dalekohled a zakryla si obličej černým maskovacím šátkem. „Takže jdeme na věc!"

Katara přeběhla ze sedla na Appovu hlavu vedle Zuka a navedla bizona do moře. Vpluli pod hladinu, Katara utvořila okolo Appovy hlavy velkou vzduchovou kapsu, aby mohl dýchat a aby si nezmáčel hlavu. Nepozorovaně se přiblížili těsně k lodi. Katara i přes vrstvu vody rozpoznala několik vojáků stojících na palubě. Tenkým pramenem po jednom z nich hmátla, i když ještě byli pod vodou, a stáhla jej do moře. Vojáci útok nečekali a nevěděli, co se děje. Appa podplul loď a všichni se vynořili z druhé strany. Než se vojáci stačili ohlédnout, mohutná vlna se přehnala přes celu loď a posádku spláchla do moře. Appa přistál na palubě. Jediný voják, který se stačil zachytit okraje lodi, uviděl dva neznámé lidi, kteří loď napadli. Katara seskočila z Appy jako první. Její zrak se na moment střetl s vojákovým a sotva se na ni pokusil zaútočit ohněm, ocitl se v moři mezi svými zmatenými společníky.

Katara prudce otevřela dveře do podpalubí a vřítila se dovnitř, Zuko v těsném závěsu za ní. Cestou ještě stačili porazit jednoho z vojáků, a ve chvíli stanuli před těžkými kovovými dveřmi do kapitánovy kajuty. Katara se Zukem si byli jisti, že za nimi je člověk, kterého hledají.

„Tady to je, Kataro. Jsi připravena se s ním setkat?" podpořil ji Zuko. Katara nic neřekla. Jata nekontrolovatelnou energií a záchvatem zuřivosti udeřila Katara na dveře takovou silou, že silné kovové panty luply jako mokrá špejle a dveře se rozletěly do obou stran. Zuko vběhl dovnitř, aby zaraženého kapitána trochu zpacifikoval. Snad se trochu bál, aby na něj Katara sama stačila. Útočili na sebe ohněm.

„Co jste zač?!" ptal se kapitán.

„Už si ji nepamatuješ? Však si vzpomeneš, věř mi!" odsekl mu Zuko.

Najednou se však vládce ohně začal nekontrolovatelně kroutit a potácet. V jeho tváři byl znát strach. „C-Co... Co to sakra je!!" chrchlal. Zuko se zmateně podíval za sebe – Katara tam stála, ruku nataženou před sebou, obličej svraštěný, oči podlité, duhovka celá černá. Upřeně zírala na muže před sebou a zavrtávala do něj šílený pohled. Zuko vyvalil nevěřícně oči. Nevěděl, že Katara je schopna vodu v lidském těle. Kapitán se v křeči svalil na zem, jak Katara pokynula rukou. Upřeně hleděla do jeho ustrašeného obličeje a nastavovala mu strašlivé oči. Zuko se rychle probral ze svého vytržení a znovu se obrátil na kapitána.

„Vzpomeň si. Vybav si váš poslední nájezd na Jižní vodní kmen!"

„Nevím, o čem to mluvíte!" odsekl. „Prosím, vážně nevím!"

Zukovi docházela trpělivost. „Nelži mi!" zařval na něj a sklonil se k němu blíž. „Koukni se jí do očí a pak řekni, že nevíš, co jsi spáchal!" křičel na něj a ukazoval prstem na Kataru.

Katara vycenila zuby jako vzteklý vlk a zvedla kapitána ze země, že se jí ocitl tváří v tvář a vzájemně na sebe zírali. Kapitán byl strach celý bez sebe. Katara se soustředila na jeho obličej, ale čím déle se na něj dívala, tím více jí něco nehrálo. Najednou se její vzteklá zvířecí grimasa změnila v zděšený, zmatený pohled. Vykulila oči a několikrát zamrkala.

Katara: Soukromý život vládkyně krveWhere stories live. Discover now