Kapitola II.

467 49 15
                                    


My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě.

- Římanům, 15:1


-Flashback-

Avatar s přáteli se ocitli ve velmi svízelné situaci. Sami uvízlí uprostřed pouště Si Wong, bez Appy, o němž netušili, kde by mohl být. Aang byl smutný, zoufalý a také pořádně vzteklý. Jak bylo jeho zvykem, když se dostal do problémů, cítil se být v nich sám a chtěl je řešit sám. Ztrátu Appy nepovažoval za problém celého týmu a do spolupráce s přáteli, kteří mu hodlali pomoci, se mu moc nechtělo. Katara o něj měla strach a byla skleslá jak z jeho smutku, tak z jeho chování. Jeho problémy byly právě tak jejími problémy a ze všeho nejvíc mu chtěla pomoci je vyřešit.

Byl tu však ještě další problém – král země Kuei sídlící v Ba Sing Se musel obdržet důležitou zprávu. Katara se rozhlédla po svých přátelích – Toph na písku neviděla, Sokka byl zpitomělý horkem a Aangovi jeho rozhořčení zatemňovalo mysl, nic jiného než Appa pro něj nyní neexistovalo. Katara se musela postavit do čela skupiny, a udělala to. Chytila své přátele za ruce a vedla je písčitou pustinou. Aang létal sem a tam na kluzáku, pískal na bizoní píšťalku, ale po Appovi jakoby se slehla zem. Svůj vztek a frustraci si vybíjel na písečných dunách, ale leccos přenášel i na své společníky. Marně se jej Katara snažila utišit, křičel na ni a odháněl ji od sebe.

„K čemu to celé je?!" prohlašoval. „Bez Appy jsme ztracený! Vždyť to víš!" Usedal stranou do písku a odmítal snažit se dál. Situaci ještě zkomplikoval Sokka, který v žízni okusil šťávu z halucinogenního sukulentu a úplně se pomátl.

Na konci dni, kdy slunce spadlo k obzoru, Aangova, i když nyní spíše Katařina posádka byla na pokraji vyčerpání. Sokka se potácel a mlel nesmysly, Toph se sotva držela na nohou. Aang se vzdal naděje, že by Appu našel, a uzavřel se před celým světem. Nebylo s ním k pořízení. Katara si uvědomila, že kromě ní už nikdo v dobrý konec nevěří, přesto vstala, chytila Toph a Sokku za ruce a táhla dál. Přiměla Aanga vstát a jít s nimi, tentokrát to už nebyla prosba, byl to rozkaz, a Aang jej, ač nerad, splnil. Když přišla noc, Katara přiměla skupinu zastavit, aby si odpočinuli. Teplota vzduchu klesla a písek přestal být horký. Katara sama však neodpočívala. Musela určit jejich polohu podle hvězd a určit směr, kterým se dostanou z pouště ven a budou pokračovat k Ba Sing Se.

Za několik hodin Katara vzbudila své přátele. Když budou pokračovat v noci, budou moci ve dne spát a přečkat tak největší horka. Jen malátně a neradi se přátelé sbírali z písku. Když zrovna domlouvala Aangovi, objevil se na obloze mráček. Jak přelétával přes měsíc v úplňku, jevil se jako vzdušný bizon.

„Appa!" zakřičel Aang radostně, ale brzy jej radost přešla.

„Je to jen mrak..." povzdychla Katara. Rázem však dostala nápad. „Počkat! Ten mrak..." sundala si z ramene svůj vak na vodu a podala jej Aangovi. „Tady - vyleť tam nahoru a naber z něj vodu do mého měchu."

Zklamaný a rozmrzelý Aang se na Kataru podíval, jako kdyby ji chtěl zabít. Pak jí vytrhl vak z ruky, vztekle před ní rozevřel kluzák a vzlétl. Mrak na obloze doslova roztrhal, pak přistál na zem a vak mrštil po Kataře. Když jej zvedla, zjistila, že není o nic plnější než byl předtím.

„Páni, je to jen pár kapek..." povzdychla si smutně.

„No tak promiň!" vyjel po ní Aang, až sebou trhla. „Byl to pouští mrak! Co můžu dělat?!" křičel Aang rozzuřeně, ačkoliv jej nikdo z ničeho neobviňoval. „Co dělají ostatní?!" vykřikl, když ostrým pohledem přeměřil Sokku s Toph. A pak vztekle máchl složeným kluzákem, že jeho špice jen těsně minula Katařinu hlavu. Vztekle jím na ni ukázal. „A co děláš ty?!"

Katara chvíli zaskočeně stála, jako právě spráskaný pes. Na chvíli jí zvlhly oči a vypadalo to, že má hodně co Aangovi říct, ale místo toho se jen zhluboka nadechla a zatřásla hlavou.

„Snažím se nás udržet pohromadě..." Podívala se znovu do mapy a pozvedla svůj vůdčí hlas. „Musíme jít dál. Tohle je náš směr..." Sokka s Toph ji poslušně následovali, a Aang se nakonec přidal také.

Poté, co přešli několik dun, zakopla Toph o příď dřevěné lodě zahrabané do písku. Tak objevili opuštěný kluzák vládců písku. Katara se ujala kormidla a pod jejími instrukcemi vyrazili. Kompas je zavedl k velkému pískovci, v němž si vybudovaly hnízdo supohlavé vosy. Po souboji, který s nimi museli podstoupit, se střetli s těmi, které Aang chtěl střetnout – vládci písku, kteří měli Appu ukrást. Rozlícený Aang ve vzteku pronikl do Avatarského stavu. Rozmetal kluzáky pouštních nomádů a přinutil je doznat se ke krádeži Appy. Sokka s Toph před jeho běsněním utekli, neboť hrozilo, že Aangův hněv bude vybit na nich na všech.

Jen Katara neutekla. Zůstala na místě, a když Aangovo běsnění dosahovalo vrcholu, přišla k němu a chytila jej za ruku. Nepomyslela na strach, že by jí ublížil svou silou, jenž nedokáže ovládat. Aang na ni upřel děsivý pohled, oči a šipka mu svítily jasným bílým světlem. Ale ona necouvla. S důvěrou v očích se na něj usmála a přivinula jej k sobě. Jen v jejím obětí se Aang opět uklidnil. Katara mu nikdy nezazlívala nic z toho, co se mezi nimi v poušti odehrálo, a nikdy po něm nevyžadovala omluvu nebo poučení. Aang měl v Kataře jistotu a pokoj za jakékoli situace. Ale platilo to i naopak?


Katařina postava bývá ve fan fikci často napadána jako nevěrná a přecitlivělá mrcha. Tato domněnka se však se skutečností v příběhu značně rozchází. Kdo pochybuje o její obětavosti, oddanosti avatarovi a trpělivosti při snášení jeho nálad a problémů, nechť znovu pozorně shlédne epizodu „Poušť" – kniha druhá, díl jedenáctý.


Plynul den za dnem, který v Západním vzdušném chrámu tým avatara trávil. Zuko s Aangem poctivě trénovali. Aang se na své ovládání ohně plně soustředil. S Katarou už se vídal jen při společném jídle, u kterého se většinou probíraly plány ohledně výuky ovládání nebo druhé invaze. Aang byl dostatečně zaujat Zukem, který jej chlapsky hecoval, takže Aangovi ani nezbýval prostor na pesimistické myšlenky. Byl pro oheň nadšen víc než kdy předtím, i když se jej stále trochu bál, a nic mu nechybělo.

Katara na tom až tak dobře nebyla. Kontakt s Aangem jí chyběl a nedokázala se zbavit myšlenky, že ji Zuko u Aanga téměř nahradil. Při vaření jídla a poklízení tábořiště měla spoustu času na přemýšlení a utápění se v nepříjemných myšlenkách, kterých se nemohla zbavit. Po většinu dne byla sama, a to jí nedělalo vůbec dobře. Vládci vody jsou nanejvýš společenští tvorové. Katařina nedůvěra a odtaživost byly způsobeny strachem ze Zuka, ale jak byla dlouho sama, vracela se jí touha smísit se s komunitou a popovídat si. Nenaplněné sociální potřeby jí začínaly přerůstat přes hlavu, navíc se pomalu blížil úplněk a příznaky „šílenství vládců krve" se začínaly dostavovat také. V noci špatně spala, občas ji přepadala úzkost, kterou si nedokázala vysvětlit. Byla ze dne na den podrážděnější, střídala se u ní přecitlivělost s emočním chladem a i její tělo se začalo v některých ohledech měnit, což jejím přátelům na zájmu o její společnost zrovna nepřidávalo. A v tomto koloběhu zůstala uvězněna ještě řadu týdnů, hubla, nakonec začala být odtažitá a vypadalo to zle.

Ale tým to neřešil – Katara je dost stará na to, aby si své problémy řešila sama, mimo to nikdy neměla problémy zvládnout překážky, které se týmu naskytly. Tým zkrátka nebyl zvyklý ptát se Katary, co se děje, vždycky se přece ona ptala jich. Tak nějak se nepočítalo s tím, že by problémy mohla mít pro změnu ona a Aang byl příliš zaujat jinými věcmi, než aby tomu věnoval pozornost. Katara si svůj stav rovněž nepřipouštěla, jednak nechtěla dělat Aangovi a jeho týmu potíže, jednak vše pokládala za pouhé obavy ze Zuka a tak ani nepoznala, že tady už o přestává jít jen o něj. Každý den vykonávala stejnou rutinu, slunce vycházelo a zase zapadalo stále ve stejný čas, počasí bylo pořád stejné a atmosféra v týmu se tak nijak viditelně neměnila.

Katara: Soukromý život vládkyně krveWhere stories live. Discover now