Tones of LOVE [CZ]

7. Stačí cítit

Potoky slz mi stékaly po tvářích, když jsem vběhla do své komnaty.

,,Slečno?" dolehl ke mně překvapený Margaretin hlas.

Tápavě jsem za sebou zabouchla dveře a opřela se o ně zády. Z mých úst vyšel další vzlyk.
Jak se opovažuje ke mně takhle chovat?
Jak se vůbec opovažuje mi něco tak vyloženě hnusného vůči mně-

Složila jsem svůj obličej do dlaní a svezla se po nalakovaném dřevu na podlahu v naději, že se vypařím a budu moci osamotě strávit slova, která mne tak ranila.

,,Slečno!" Margaret ke mě starostlivě přiběhla a klekla si ke schoulené postavě u vchodu.

,,Božínku, copak se vám stalo?"

Nezareagovala jsem - byla jsem tak roztřesená, že mi bylo vše jedno. Pocit Aaronovy ruky svírající mé srdce a ždímající ho jako nějaký malý hadřík mě naprosto ochromil.
Trhaně jsem se nadechla, stiskla víčka pevně k sobě a dál pokračovala v zoufalém štkaní.
V hlavě mi rezonovala dvě slova, ať jsem se jakkoli snažila na ně zapomenout a dostat je pryč, nebyla jsem toho schopna.

Nadosmrti panna.

Z očí se mi vyhrnuly další slané potůčky sebelítosti a zoufalství.

Vzápětí jsem ucítila dvě hubené dívčiny ruce, jak mě objímají kolem ramen.

,,Musíte se uklidnit, Jasneet, hrabě tu bude každou chvilku," zašeptala soucitně, s naléhavostí.

Vzlykla jsem a setřela si slzy hřbetem ruky. Podívala jsem se do jejích jiskerných modrých očí plných starostlivého strachu. Strachu o mně.

Myslela jsem, že v bratrovi najdu přítele a podporu, která by mi dokázala dodat potřebnou sílu na překonávání útlaku ode všech kolem.
Jak jsem se jen mohla tak šeredně zmýlit?

,,Bastard," zachraptěla jsem.

Margaret zamrkala, neboť nechápala, o koho se jedná, ale dál se nevyptávala.
To ona byla opravdu ta jediná - loajální, upřímná a starostlivá, připravena mi pomoci a já jsem zalitovala, že jsem si to nikdy neuvědomila do takové hloubky.

,,Pojďte," zašeptala.

Nevím, kde jsem v sobě našla sílu na to, abych se zvedla ze země - možná to byla dívčina zářící aura dodávající mi ztracenou sebekontrolu - a Margaret mi pomohla na nohy.

Pak sáhla po bílém hedvábném kapesníčku ležícím na malém kredenci a podala mi ho, načež rychle začala uhlazovat mou nažehlenou róbu, která teď byla poněkud pomačkaná. Z pečlivě zapleteného účesu vypadaly prameny vlasů, jež mi teď neupraveně povlávaly kolem hlavy.

,,Ach bože, co jsme to provedli s těmi vlasy," svraštila obočí.

Otřela jsem si slzy z tváře jemnou látkou a vzápětí ji hlasitě posmrkala.

,,Nech to být. Stejně už jsem ztratila spoustu času."

Rostřesenost čišejíc z mého hlasu trochu podkopala mé úmysly. Alespoň navenek jsem chtěla znít a vypadat trochu spokojeně, jako silná dívka.

,,Běžte tedy už. A neplačte," stiskla mi ruku a vzápětí mě popostrčila ze dveří.

Já jsem jako blesk proběhla zámkem, po cestě se snažila zklidnit své rozbouřené nitro, a celá udýchaná se dostavila do přijímací síně přesně na čas. Zabrzdila jsem svůj rychlý krok před doširoka otevřenými dvoukřídlými dveřmi, pak vešla dovnitř a nestačila se divit.

Celému prostoru dominovalo krátké sloupořadí podpírající bílý strop. Mezi dvěma řadami masivních mramorových pilířů byl položen červený koberec, který také pokrýval trojici schodů vyvyšujících trůn na malé plošince v čele místnosti - spíš lépe řečeno veliké křeslo pokryté kožešinami. Ráda jsem na něm trávila čas, když jsem byla malá, sedělo se v něm velmi pohodlně a útulně. Z vyprávění starých komorných dokonce vím, že jsem v něm jednou usnula a tatínek mě pak musel odnést nahoru do pokoje v náručí.

Teď byl sál plný hemžících se lidí a připomínal nějaké mraveniště. Měla jsem pocit, že jsou všichni trochu nervózní - ale zároveň natěšení. Slavnosti byly velikou a opěvovanou událostí, pořádaly se v každém ze čtyř království naší země na začátku jednoho z ročních období. A protože zima právě klepala na dveře, přebíral teď můj otec jakožto panovník povinnost uspořádat několikatýdenní hýření u nás na zámku a při té příležitosti ještě navazovat důležité politické kontakty.

,,Slečno!" zavolal někdo. Domněnka mi napověděla, že ten člověk oslovoval mě, ale byla jsem ještě moc roztěkaná na to, abych byla schopna mu věnovat pozornost.

,,Jasneet!"
Tentokrát jsem už odtrhla svůj zrak od čela sálu a otočila se.

Z druhé strany místnosti ke mě klusal malý mužík. Šedivý kabátec měl pečlivě nažehlený a špičku svého šosu otíral o naleštěnou podlahu - tak maličká byla jeho postava. Rozrušeně si na nose posunul kulaté brýle o kousek nahoru, aby na mne nemusel koukat přes jejich oprýskané obroučky.

,,Tohle aby čert spral..." mumlal si pod vousy, šedivá očka přivřená, nos nakrčený.

,,Mistře Wassi! Děje se něco?" zareagovala jsem velmi jemně ve strachu, že ho ještě víc podráždím. Došel až ke mně a zhluboka vydechl.

,,To tedy děje, moje milá! Nevím kam dříve, hlavu mám jako větrník a nohy už skoro necítím! A to je teprv' po polodni!" postěžoval si.

Znepokojeně jsem zamrkala.

,,Ach, pardon, co že jsem to chtěl... Á! Již si vzpomínám. Zajisté je ti známo, že hradní orchestr pořádá dnes večír na počest zahájení slavností veliké koncertní představení. A nic horšího už se nemohlo stát, totiž náš klavírista se včera neuráčil dostavit na zkoušku a my až ráno zjistili, že ulehl s horečkami do postele! Neslýchaná drzost!" rozhodil rukama.

,,On za to přeci nemůže, že ho skolila nemoc, mistře."

,,To mi nepřichází na mysl! Horečky jsou špatné, velmi špatné. Ale když je to špatné, tak proč být nemocný? Proč? Nedává to smysl, má milá."

,,To je to, proč jste za mnou opravdu přišel?"

,,Ne, jistě že ne! Copak vás šálí! Potřebuji za toho chorého náhradu. Někoho, kdo umí na piáno. Un artisto!"

Jako by na mě vylili vědro ledové vody.

,,Mě? Děláte si legraci, že?"

,,Ani nápad, legrace," urazil se.

,,Vždyť jsem s vámi nezkoušela!"

Naklonil se ke mně a přivřel oči.

,,Artisto nepotřebuje zkoušet. Stačí cítit," zašeptal zvolna fanatickým hlasem, v očích se mu zalesklo a elegantně mávl oběma rukama do stran jako nějaký dirigent, což v jeho podání vypadalo trochu komicky.

Sevřelo se mi srdce. Nemůžu jen tak začít hrát na zahájení bez jakékoliv zkoušky, ještě navíc před tak významnými hosty. To prostě nejde. Jenže jsem v sobě nenašla sílu mu to říct, vypustit ta slova z úst v obavě, že mu přidělám ještě větší problémy.

,,Počítám s vámi," řekl důrazně zatímco jsem zaraženě mlčela, pak mi vysekl rychlou poklonu a ztratil se ve shonu lidí jako pára nad hrncem.

Jsem to v pěkné kaši, pomyslela jsem si.
A můžeš si za to sama, doplnil malý hlas v mé hlavě.

A/N:

Přeji vám všem ještě jednou krásného Silvestra a úspěšný vstup do Nového roku :)

Snad se vám kapitola líbila, příště společně poznáme tak slibovaného Noela ;)
Jaký bude podle vás? Máte stejný názor jako Jasneet: namyšlený a podobající se Aaronovi, nebo milý a příjemný? :)