Tones of LOVE [CZ]

4. Deník lady Lingan

Margaret měla pravdu. Vždycky jí měla. Ale já jí nějak nechtěla věřit.

,,Asi máš pravdu," řekla jsem po chvilce. Ve skrytu duše, tam někde hluboko, jsem si to však nepřipustila.

,,Ještě pár dní a setkáte se s ním osobně. Neházejte hned flintu do žita. Nikdy v životě jste ho neviděla, jak z toho můžete soudit, že se vám nebude líbit?"

Jen jsem něco zabručela, ale i přesto jsem stále měla pocit, že Noel - jmenoval se tak? - nebude tím pravým. Už jen proto, že je to šlechtický synáček. Určitě to bude nějaký panovačný frajírek, stejně jako můj bratr Aaron.

Jako kdyby mi Margaret četla myšlenky.

,,Neviděla jste v poslední době vašeho bratra tady na zámku?" optala se.

,,Ne. Proč se ptáš?"

,,Jen tak," řekla ledabyle. Přivřela jsem víčka. To rozhodně nebylo jen tak. Proč by se Margaret najednou zajímala o mého bratra?

,,Aha," odvětila jsem s tím, že si to raději nechám pro sebe, a přešla k dalšímu regálu knih. Můj zrak upoutalo něco ušmudlaného. Mezi všemi těmi až puntičkářsky uspořádanými knihami byl založený jeden tenký svazek a to poněkud nešikovně. Jeho roh trčel z té záplavy bezchybnosti a přímo mě vybízel, abych po něm sáhla. Neodolala jsem a natáhla se pro něj na špičky.

Obal byl velmi starý a pošpiněný od prstů lidí, kteří ho měli v rukou. Rozevřela jsem knihu na první straně. Malým kudrlinkatým písmem tam stálo: 

Deník lady Veronicy Lingan, šestý rok Býka, zámek Taussig, Západní království.

Chvilku mi trvalo, než jsem se dovtípila, jak byl deník starý: asi přes 150 let.

Lady Lingan byla jedna z mých praprababiček.

,,Jasneet?"

Margaretin hlas mne odtrhl od knihy.
Škubla jsem hlavou a rychle deník zaklapla.

,,Copak?"

Přišla ke mně blíže.

,,Našla jste nějaký zajímavý svazek?"

Její otázka zněla nevinně. Byla nevinná. Ale já najednou pocítila divné pálení v zátylku.

Neukazuj jí to, říkal tichý hlas.

Proč? Je to má přítelkyně!

Prostě ne.

Uviděla jsem, jak si zkoumavě prohlíží tenkou knížečku, kterou jsem si nevědomky křečovitě tiskla k hrudi.
Odkašlala jsem si a povolila stisk.

,,Ne."

Sama jsem se divila, proč jsem uvěřila tomu divnému hlasu v mé hlavě.
Margaret za mou odpovědí však nehledala nic zvláštního, a tak jen kývla hlavou.

,,Prozatím," vyhrkla jsem.

,,Půjdu ještě hledat."

Otočila jsem se na podpatku a rychlým krokem zašla mezi jiné regály. V zádech jsem cítila Margaretin zmatený pohled.
Co to do mě proboha vjelo? Proč jsem jí tu knihu prostě a jednoduše neukázala?
Lámala jsem si nad tím hlavu. Až teď jsem si uvědomila, jak bylo mé chování pošetilé. Nejraději bych se sama sobě zasmála.

Malý deník jsem měla přitisknutý k hrudi a přemýšlela jsem, jak to udělat, aby si ho Margaret nevšimla, až si ho budu chtít vzít s sebou. Měla jsem v plánu zjistit, co je vůbec ta kniha zač.

Podkasala jsem si šaty, ale v záhybech látky nebyl ani jeden použitelný.

Očima jsem přejela po vysokých policích a něco mě napadlo.
Kdysi jsem tu přeci našla několik svazků, které byly skrz naskrz prožrané moly.

Horečnatě jsem začala hledat nějakou velmi starou knížku. Jednou za čas jsem zaslechla klapání Margaretiných bot, jak chodila po místnosti a hledala knihy.

Zanedlouho se na mě usmálo štěstí a já konečně našla nějaký starý svazek, jehož listy byly zkrabatělé a nečitelné.
V duchu jsem zajásala a vytrhla jich tolik, aby se mezi těmi zbývajícími dal deník dobře schovat.

Zavolala jsem na Margaret s tím, že jdeme.
Vyšla zpoza regálu a pod paží držela tři tlusté knihy společně s jednou malou.

,,Tak přeci jste si něco vybrala?"

Kývla jsem a s úsměvem na tváři jí následovala k východu. Když jsem pak dveře knihovny zavírala, přemýšlela jsem nad tím, proč vlastně deník nechtěl přijít do Margaretiných rukou.

Doufala jsem, že toto tajemství odhalím, až začnu číst.