Tones of LOVE [CZ]

1. Úvod

Pokojem zněly tiché tóny klavíru.

Místnost byla osvětlena stříbrným světlem, jež sem pronikalo skrze závoj mraků na obloze. Přes krajkové záclony nebylo z vysokých oken vidět skoro nic, jen střípky zelených šmouh stromů, jež rostly v zámeckém parku.

Seděla jsem na stoličce u černobílé klaviatury uprostřed mého pokoje a prsty s lehkostí pokládala na jednotlivé klávesy. Pomalu jsem přesouvala ruce a užívala si to ticho, narušované pouze melodií sonáty, jež se linula z útrob nástroje.

Na klavír jsem hrála již od svých pěti let. Buď požehnán ten den, kdy mě má komorná posadila na stoličku ke klavíru a mé ucho poprvé uslyšelo jednotlivé tóny nástroje, mé prsty se poprvé dotkly kláves.
Jeho zvuk a hra na něj mě vždy dokázala uklidnit. Když jsem ho slyšela, cítila jsem se volná jako pták, zbavená všech chmur a vzteku. Hudba mi vždy dokázala pomoci i v těch nejhorších chvílích mého života.

Sledovala jsem své prsty a pravou nohou sešlápla pedál. Tón se pomalu rozplynul do ticha a místnost opět ovládlo nemilosrdné a monotónní tikání nástěnných hodin. Zvedla jsem hlavu a upřela svůj pohled na ciferník, který visel na protější stěně pokoje. Bylo sedm hodin večer. Na mou mysl mi okamžitě vytanula slova mé vlastní matky: ,Jestli se opět opozdíš, tak si mne nepřej!'

Kvapně jsem přibouchla víko klavíru a zvedla se. Ohlédla jsem se po zrcadle za zády, abych zkontrolovala svůj vzhled. V čistých sněhobílých krajkových šatech s decentním výstřihem a úzkým pasem jsem vypadala velmi štíhle. Stříbrný náhrdelník s náušnicemi zdobily můj oválný obličej a krk, po kterém splývaly lokny mých jemných plavých vlasů. Povzdechla jsem si. Modré oči dívky v zrcadle mě unaveně sledovaly.

Zamrkala jsem řasami a zhluboka se nadechla.

Musím jít.

Několika rychlými kroky jsem se dostala k vysokým bílým dveřím na druhé straně pokoje. Prudce jsem zabrala za pozlacenou kliku a vyběhla ven z místnosti dlouhou chodbou. Na stěnách viselo nespočet loveckých trofejí, které mi zejména v noci naháněly strach, když jsem chodbami procházela.

Podkasala jsem si dlouhé šaty, aby se mi lépe běželo a byla ráda za tlustý koberec, jímž byla mramorová chodba pokryta, a který teď tlumil mé rychlé kroky. Zatočila jsem vlevo a seběhla jedno ze dvou širokých hlavních schodišť. Dole v hale jsem málem srazila jednu z mnoha služek oděnou do prostých béžových šatů, které v zámku pobývaly.

,,Omlouvám se!" houkla jsem za ní aniž bych se otočila. Zastavila jsem se až přede dveřmi jídelního sálu, kde stáli dva ozbrojení strážci v uniformách. Prudce jsem vydechla, pokusila se uhladit své šaty a uklidnit splašený dech.
Poté jsem na muže kývla a oni mi otevřeli bílé masivní dveře.

Vstoupila jsem.