23.

230 23 17
                                    

Když policista předchozího dne tvrdil, že se reportérů jen tak lehce nezbavíme, myslel to vážně a ani v nejmenším si nevymýšlel. Před našim domem se to zase jen hemžilo lidmi, a i když Ezra již snášel přítomnost cizích lépe, tohle na něj bylo poněkud hodně.

„Jdu ven, přijdu si tady jako v kleci," sdělil mi.

„Jestli se jen odvážíš vystrčit paty, tak se jich už nezbavíš," poučovala jsem ho a on jen obrátil oči v sloup. Pak se na mě podíval a s úsměvem mě odpověděl.

„Zapomínáš, s kým to mluvíš, když nechci, aby mě chytili, tak se jim to ani nepovede," v hlavě se mu už rodil plán, jak uprchnout před hrozbou v podobě lidí s fotoaparáty. Jen jsem nad jeho získaným sebevědomím zatřásla hlavou. Možná by se hodilo, kdyby se do něj vrátila alespoň část toho starého Ezry, který zmizel hned potom, co se vrah jeho rodiny ocitl za mřížemi. Díky té zkušenosti zjistil, že s lidmi se dá bez problémů komunikovat a většina mu byla schopná pomoct.

„Tak se předveď, kluku," pobídla jsem ho a on se potěšeně vrhl k oknu. Zase jednou mu zcela chybělo tričko a jak jsem si všimla, tak tentokrát vynechal i boty. Ani jsem se nesnažila to nějak komentovat. Ezra byl Ezra a ať už se změnil v sebevíc ohledech, něco na něm navždy zůstane stejné, divoké a zvířecí.

Okamžitě vzbudil pozornost lidí tam dole. Ve dřepu si dělal obrázek o situaci. Poté si pohybem prstu přivolal své vlčáky. Jeden z nich vyskočil na parapet vedle něj a potichu zavrčel. Kluk ovčáka podrbal za ušima a neverbální komunikací, která mezi ním a všemi ostatními fungovala mu sdělil, že nepotřebuje, aby útočili. Chtěl si jen zpřístupnit cestu do lesa.

Lehce se naklonil dopředu a psi okamžitě začali skákat ven. Někteří reportéři vyděšeně vykřikli v duchu jsem se zasmála. Stejně zmateně bych se na jejich místě cítila taky. A hádala jsem, že se budou lekat ještě o to víc, když se Ezra odhodlá k jednomu za svých skoků.

„Teď se dívej, Letitie," vyzval mě a odrazil se od okna. Očekávaně si začali někteří mumlat a chvatně klukovi uhýbali, aby bezpečně dopadl. Pár z nich napadlo ho chytat, ale o tento problém se předem postarali psi, takže Ezra se dostal z domu lehce. Než se stihli vzpamatovat, tak už utíkal mezi stromy, kde neměli nejmenší šanci. Tam Ezra byl nepřekonatelný.

„Kam zase zmizel?" ozvala se za mnou matka a já se překvapeně otočila. Nemračila se, pouze se o něj zajímala, protože i ona si předtím stihla všimnout, že se cítil nesvůj.

„Zkus hádat."

Ani nemusela, dobře si uvědomovala, kam se poděl. „Takže teď jsme v obléhání už pouze my," zjistila, ale po pohledu ven jsem musela nesouhlasně potřást hlavou. Většina z reportéru se sem dostavila kvůli Ezrovi, jen málo z nich zůstalo stát před dveřmi domu a žádali nás o rozhovor. Možná si uvědomili, že nemají nejmenší šanci něco dostat z našeho vlčího dítěte.

„Co myslíš, že se teď děje?" Lidé mizeli v lese a většina se snažila co nejrychleji přemístit své mikrofony a kamery. Ezra určitě dávno utekl a oni se jen zbytečně namáhali, ale co naplat přesně tohle se řadilo mezi jejich pracovní povinnosti.

„Částečně těch novinářů lituji," ozvala se matka „vážně doufají, že z něj něco dostanou. Na jejich místě bych se radši zabývala nějakou krizí, válkou nebo tak. Je tolik témat, které jen čekají na to, až se o nich začne mluvit a oni se vrhnou na vlčího kluka v jehož případě je jen samozřejmostí nespolupráce," poznamenala hořce a pak hned zase opustila místnost a vydala se do další.

„Letitie, pojď sem, na tohle se prostě musíš podívat," volala mě za chvíli.

Pustila si televizi a obrazovka hrála všemi barvami. Na nějakém kanálu vysílali živý přenos a při jediném pohledu jsem věděla odkud. V našem lese se odehrávala pěkná mela. Nějaká moderátorka se právě snažila vyšplhat na strom, kde se asi před chvílí nacházel Ezra. Teď už jistě poskakoval někde jinde, ale to o ni netušili.

V úzké sukni a nepohodlné obuvi na podpatcích se nemotorně drápala nahoru, však bez většího úspěchu. Pár chvil nato se našel její ochotný kolega, který jí pomohl dolů a sám se obětoval a snažil se vyšplhat. I z těchto záběrů se dalo dobře pozorovat, že ostatní zvědavě zadržují dech.

„Už je pryč," ozvalo se z výšky, načež se jako odezva dostavilo zklamané zamručení.

„To si vážně mysleli, že mě dokáží chytit v lese? Ke všemu v mém lese?" zasmál se někdo za námi. Ezra se zase stihl vrátit do domu. Asi ho hra na honěnou už omrzela. Matka se ani nenamáhala otáčet a jen ztišila hlasitost zvuku, abychom si mohli nerušeně povídat. Já na rozdíl od ní jsem okamžitě stála čelem k němu.

„Kdes nechal kalhoty?" Jediné, proč se Ezra nedal popsat jako úplně nahý byly jeho tenýrky. Možná jsem se ani nechtěla dozvědět jeho důvod, ale on odhalil dvě řady krásně bílých zubů.

„Musel jsem jim nechat něco, co je na chvíli zabaví ne? A pět ovčáků mi přišlo poněkud málo. Původně jsem jim chtěl nechat něco jiného, ale trička nesnáším a boty jsem tentokrát neměl, takže tohle mě jako jediné napadlo," vysvětloval a jeho odůvodnění mělo logiku. Pak se zasmál, když v televizi někdo ukázal na jednoho z ovčáků a poté se zase rozpoutal chaos, jelikož se každý snažil následovat stopy psa a najít kluka.

„Běž se obléct!" rozkázala jsem mu, ale on neposlouchal, jen se díval na obrazovku a smíchy se až chytal za břicho.

„Ezro, slyšels?" když mě však i nadále úspěšně ignoroval, rozhodla jsem se k jiné donucovací metodě. Stále nesnášel doteky a právě proto jsem mu kolem krku ovinula ruce a co nejvíce se na něj přitiskla.

Okamžitě mě začal vnímat a házel sebou ze stranu na stranu.

„Dobře! Dobře! Jdu se převléct, jen mě pusť!" prosil mě nakonec. A já se spokojeně odtáhla. Odběhl do svého pokoje a já si sedla na sedačku vedle mámy, která stále zaujatě sledovala přímý přenos z našeho lesa. Reportéři se nyní hnali za dvěma psy a uznávám, že ten pohled určitě byl hodný zasmání.

Čas ubíhal rychle a ani jsem si nevšimla, že kluk se stále ještě neobjevil. Když mě upozornila matka s povzdechem jsem se zvedla a uvědomovala jsem si, že mě asi zase čeká výlet do jeho pokoje. Určitě za to mohla ta věc s dotknutím, jenže já jsem nechtěla, aby ho náhodou někdo vyfotil téměř neoblečeného, u tisku by to totiž určitě vzbudilo veliké hola.

Tentokrát jsem opomněla zaklepání a rovnou vešla. Kluk seděl v tureckém sedu na své posteli a okamžitě si mě měřil. V jeho očích jsem nenašla žádnou zlou emoci a proto jsem se bez zaváhání posadila vedle něho.

„Promiň, jestli jsem udělala něco špatně, když jsem se tě dotkla," jako už u mnoha našich rozhovorech jsem začínala omluvou a on jen potřásl hlavou.

„O to vůbec nejde, jen jsem si zase jednou vzpomněla na Vie. Víš, pokaždé, když se mě někdo dotkne, tak se mi znovu vybaví ty nepěkné vzpomínky, ale poslední dobou slábnou. Lepší se to," usmál se, ale v tom úsměvu se našly i obavy. Okamžitě jsem se ho na to zeptala. „Co je s tebou, je něco špatně?"

„Měním se," začal a o jeho tvrzení nebylo pochybu „Jenže... co když se změním natolik, že mě pak nebudeš mít tak ráda? Co když se vám zase odcizím, jen nějakým jiným způsobem?"

Nad tím jsem se musela zasmát. Ezra kolikrát uvažoval tak, že by to mě ani nikoho jiného nikdy nenapadlo.

„Neboj se, však včera jsi sám říkal, že už jsme rodina a tou i zůstaneme. A bud tě mít navždy stejně ráda nebo možná i víc," ujistila jsem ho.

Spokojeně se na mě usmál a jeho oči jenom zářily. „Díky, díky za všechno co jsi pro mě udělala. Jsi nejlepší sestra, kterou si člověk může přát."

Vlčí dítěKde žijí příběhy. Začni objevovat