8.

329 39 11
                                    


„Ne?" zopakoval udiveně. Pořád jsem ho pevně držela za zápěstí a nehodlala ho nechat odejít.

„Ať už se stalo cokoli, já nad tebou nehodlám zlomit hůl," přesvědčovala jsem ho. Ezra se zasmál a pokusil se mi vytrhnout. „Jsi hloupá, když si pořád děláš naděje," prohlásil, ale já moc dobře věděla, že má cenu pokračovat. Už jsem dělala pokroky, mluvil se mnou a to bylo víc než dost.

Sama od sebe jsem povolila stisk své ruky a Ezra okamžitě o pár kroků ustoupil. Klidně jsem se posadila na zem, a stejně jako to vždy dělal on, jsem se zadívala na smečku ovčáků. Koutkem oka jsem vnímala, jak se i Ezra posadil a zvědavě si mě měřil. V duchu hádal, co se chystám podniknout.

„Kdo je Vie?" zeptala jsem se znovu.

„Neřeknu ti to."

„Tak si to zjistím sama," umanula jsem si, ale Ezrovi to zřejmě nevadilo. Asi netušil, že jsem toho skutečně schopná.

„Proč se snažíš mě poznat?" začal se teď pro změnu vyptávat on. Jeho pohled směřoval do země a nejistě si hrál se stébly trávy.

„Protože to sourozenci dělají, nemyslíš?" odpověděla jsem a on stále nevzhlédl. „Nerozumím tomu," přiznal se. Chtěl porozumět mému chování, to jsem zjistila už, když jsem ho poprvé viděla s mou knížkou. Netušila jsem, co mu brání v tom pochopit mou starost o něj.

„Myslím, že to chápeš," protiřečila jsem mu a stále jsem se dívala na jeho psy „Oni jsou ti, o které se bojíš," ukázala jsem rukou směrem k nim. Ezra nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Jsou to zvířata, to za prvé a za druhé, není možné, abys mě měla ráda, když se známe teprve pár dní," namítal.

„Pokud jsi někdo tak skvělý jak jsi, tak to jde," odpověděla jsem klidně a on prudce zvedl hlavu. Vystrašil jsem ho. Doopravdy neměl rád projevy náklonnosti. Ještě víc se odsunul, takže mezi námi teď vytvořil skoro dvoumetrovou mezeru.

„Nevíš, o čem mluvíš, Letitie," nervózně si hrál se svými prsty a očima těkal po okolí, jakoby někde hledal skrýš.

„Měla bys jít," otočil se ke mně zády a jasně mi dával najevo, že moje přítomnost ho ruší. Beze slov jsem vstala a oprášila si kalhoty. K Ezrovi se přiblížilo jedno ze štěňat a on ho okamžitě začal hladit. Chtěla jsem, aby se tak vstřícně choval i ke mně.

„Zítra se vrátím," oznámila jsem mu. Ezra těžce polkl, ale nic neříkal. Brala jsem to jako ano.

...

Stačilo otevřít dveře a už byl slyšet rozzuřený hlas mé matky.

„Co chceš říct tím, že ještě dnes přijedeš?!" ječela a její hlas se zvýšil o dvě tóniny. Tohle se stávalo pouze, když mluvila s mým otcem.

„Poslouchej! Je to moje dítě, nic ti do toho není!" vztekala se a volnou rukou chaoticky máchala ve vzduchu. Šlo o Ezru.

„Ne! Nic mu kupovat nebudeš, protože ty se tady ani neukážeš! Rozumíš?!" v obličeji celá zrudla a držela telefon tak pevně, div ho nerozmačkala. Pak hovor ukončila a vztekle hodila přístroj na komodu. Takže otec měl ještě dnes přijet, jinak by tolik nevyváděla. Nakonec se sesunula na gauč.

Obličej schovala do dlaní a párkrát se zhluboka nadechla a až pak si všimla, že tady stojím taky.

„Letitie," naznačila mi, že se mám posadit vedle ní. Jakmile jsem se i já nechala klesnou na pohovku, tak mi začala vysvětlovat náš problém.

Vlčí dítěKde žijí příběhy. Začni objevovat