Vlčí dítě

10.

„Tvá matka mi řekla, že u tebe najdu Ezru," otec otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Vylekaně jsem upustila myš od počítače na zem.

„Není tady," zamumlala jsem a sehla se, ale otec už mi přispěchal na pomoc. Zvedl myš a položil ji zpět na stůl. Nezapomněl se podívat na stránku, kterou jsem si vyhledala. Uhnula jsem pohledem, když si mě udiveně měřil.

„Proč si hledáš tvého bratra?" zeptal se a já netušila, co mu mám odpovědět. Nesměl zjistit pravdu o klukovi.

Jedním kliknutím jsem stránku nechala zmizet.

„Jen tak," zalhala jsem. Pravda byla ta, že jsem umírala touhou zjistit, kdo kdysi byl. Otec pozvedl obě obočí a pak si udělal pohodlí na mé posteli. Chvíli se jen díval do stropu a pak řekl: „Nejsem úplný tupec. Vidím, že s tím klukem je něco špatně. Vy to přede mnou skrýváte, ale i když mi to neřeknete, tak já jsem schopný si to zjistit sám."

Tohle jsem po něm zdědila, také jsem nikdy nenechala své otázky nezodpovězené, i když jsem pro jejich řešení musela zajít nepotřebně daleko.

„Měla by ti to říct máma," snažila jsem se ze situace vykroutit a on se jen smířeně usmál. Znal i tuto mou vlastnost – prchlivost. Když se mi něco nelíbilo a nezdálo se mi potřebné bojovat, tak jsem utekla.

„Tak já půjdu," prohlásil a zvedl se. Jen se zavřely dveře a já znovu otevřela vyhledávač. Pročítala jsem si názvy různých odkazů, až se na mě konečně usmálo štěstí. Našla jsem starý novinový článek a k němu obrázek s spokojenou rodinkou. Rodiče a dvě děti. A jedno z těch dětí se až podezřele podobalo Ezrovi.

...

To věčné hledání mě pomalu začalo vytáčet, ale ani dnešek se nestal výjimkou. Znovu jsem křičela přes celý les, ale dnes poprvé se ukázal sám.

„Zdržel jsem se moc dlouho? Mám nějaký problém?" strachoval se Ezra a přispěchal se svou smečkou v patách. Když jsem se otočila, zarazila jsem se nad tím, že si sundal tričko. Všiml si mého nejistého postávání a i toho kam směřoval můj pohled.

„Věř mi, že já už si nikdy na sebe nevezmu to strašné oblečení. Nedalo se v něm spát a tak jsem z něho udělal hračku pro štěňata," vysvětloval a při zmínce štěňat jsem se usmála. Někdy bych se na ně měla znovu podívat.

Aniž by se ptal vydal se směrem k domu a já mu v tom nebránila. Konec konců, dům byl mé útočiště, tady bych z něho nic nevytáhla. Dostali jsme se do mého pokoje nepozorovaně a já po menším boji donutila Ezru si obléct další tričko.

„Co celý den děláte? Představuji si váš život strašně nudný," zamumlal a usadil se do koutu místnosti.

„Tak různě," pokrčila jsem rameny. Teď jsem se chtěla zeptat na jeho rodinu, ale jak? Nenapadalo mě, čím navázat, naštěstí tento problém vyřešil Ezra za mě.

„Co jsi dělala předtím, než jsi se vydala mě hledat?" zajímal se a to mi hrálo do karet. Otočila jsem se k tiskárně a vytáhla z ní papír, na který jsem předtím vytiskla fotku jeho rodiny. Pár kroky jsem k němu došla a posadila se přesně naproti.

„Něco jsem zjišťovala," přiznala jsem a položila před něj list. Ani se nemusel dívat příliš dlouho, hned věděl, co jsem mu to ukazovala. Okamžitě chtěl couvnout, ale bránily mu zdi. Až teď i uvědomil, jak hloupé bylo posadit se právě do rohu. Z obou stran ho obkličovaly stěny a já blokovala poslední možný východ. Zakryl svou tvář dlaněmi.

„Chci jen vědět, co se ti stalo. Možná bych ti pak mohla pomoct," promlouvala jsem k němu a pomalu jsem si přišla jako psycholožka. Pokud by se mi skutečně povedlo ho rozpovídat, možná bych i začala uvažovat, jestli se na psychologii nedat.

„Nenuť mě!" zasyčel. Bolel ho jen pohled na jeho rodinu. Musela jsem podniknout první krok. Ukazováček jsem položila na dívku po jeho boku a začala vyzvídat: „Tohle byla Vie?"

„Neptej se mě!" znovu si mě nenávistně měřil.

Asi jsem na to měla jít ještě jinak. „Z toho, co jsem četla, jsem se dozvěděla, že jsi se narodil do bohaté rodiny. A že šlo o vraždu kvůli penězům. Ezro, nikdy tě nenašli a podle toho článku jsi už pět let nezvěstný, takže tě prohlásili za mrtvého. Máš příbuzné, prarodiče, strýce, tety. Proč jsi utekl do lesů? Museli o tebe mít hrozný strach."

Ezra sklopil hlavu a pak se podíval na fotku, kterou jsem vytiskla. Vzal si ji do rukou a já doufala v to, že mi konečně začne vyprávět svůj příběh, ale on najednou začal papír trhat. V očích se mu leskly slzy, ale on je vzdorovitě zadržoval.

„Nejsem připravený o tom mluvit," šeptl a vrátil mi cáry papíru.

Smířeně jsem se usmála. Zase se mu jednou povedlo prosadit si svůj názor.

„Zlobíš se?" zamumlal najednou. Měl strach, že bych mohla. Hned jsem ho chtěla uklidnit, že vše je v pořádku, ale pak jsem si uvědomila, jak často se k němu chovám takto vlídně a snažím se, aby on si s ničím nemusel dělat hlavu.

„Zlobím," rádoby uraženě jsem založila ruce v bok a on mi to uvěřil. Stále jsem nedokázala pořádně pochopit, jak vnímal různé pocity, ale tento pochopil jako negativní a chtěl mě ho zbavit.

„Byl to jeden z obyčejných všedních dnů," mluvil potichu, jakoby se bál, že nás poslouchá někdo cizí. Hlavu svěsil, takže jsem se mu nemohla dívat do obličeje. Prvně jsem se chtěla zeptat, co to dělá, ale poté jsem si to uvědomila. On se rozhodl vyprávět, jak přišel o rodiče a sestru.

„Hráli jsem si s Vie a rodiči na schovávanou. Táta se výjimečně připojil a všichni se skvěle bavili. Já jsem měl být na řadě s pykáním, ale prosadil jsem si, že se chci schovávat. To mi vždy šlo nejlíp," zhluboka se nadechl a pak povídal tak, že jsem si přišla jako bych tam tehdy také byla.

...

FLASHBACK (pohled Ezry)

„Ezro, já tě najdu!" křičela Vie. Položil jsem si ruku na pusu a potichu se zasmál. Nemohla mě najít, ještě nikomu se to nepovedlo. Své skrýše jsem vždy vymyslel tak dobře, že i já sám se kolikrát divil, jak geniální nápad jsem měl. Tentokrát jsem si vlezl do větrací šachty, takže jsem mohl pozorovat, jak se mě zoufale hledá.

„Mami!" vyjekla překvapeně, když místo mě odhalila matku. Slyšel jsem smích a Viino povzdechnutí.

„On se nedá najít. Umí se až moc dobře schovávat a k tomu on měl pykat. Ne já," stěžovala si a já se znovu musel usmát. Nesnášel jsem pykání, zato schovávání to bylo moje.

Najednou sestřino kňourání utichlo a všichni zůstali zticha. Poslouchali jsme jak něco tupě narazilo na dveře a nakonec je vyrazilo.

„Schovej se!" rozkázala matka Vie a ze svého úkrytu vylezl i táta. V našem domě se najednou nacházeli dva nezvaní a ozbrojení muži.

Další události se semlely příliš rychle a tak bylo možné, že jsem si něco přibarvil. Vie napadla jediná dobrá skrýš, ve které by byla v bezpečí. Vlastně jsem ji ji ukázal já, ale na tom nesešlo. Rozběhla se do obýváku, aby si vlezla do starých hodin, jenže jeden z dvou neznámých ji chytil. Popadl sestru za tričko a vyzvedl ji do vzduchu. Pak Vie předal tomu druhému, který zřejmě vedl tento útok.

„Co chcete?" zeptal se otec a pozoroval zbraň, kterou položili hlavní k sestřinu spánku. Ani tu otázku nemusel pokládat, byla vcelku zbytečná. Všichni jsem si uvědomovali, že mužům šlo o peníze.