Vlčí dítě

6.

„Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?" ujišťovala se matka. Kývla jsem na souhlas, ale ve skutečnosti jsem vůbec netušila, jak skvělý můj výmysl byl. U Ezry jsem si už nebyla jistá ničím.

Vyšly jsme ven a ona zavolala na řidiče, aby připravil auto.

„Takže odjedeš teď?" ujišťovala se a vytahovala z kapsy peníze. „Kolik jsi chtěla?"

Na chvíli zauvažovala. Měla jsem v úmyslu pořídit Ezrovi nového ovčáka. S chovatelem jsem se dohodla, že pro mě zarezervuje dva psy, ale ještě jsem se nerozhodla, jestli mám koupit jen jednoho nebo oba.

„Osm set čtyřicet dolarů?" pro jistotu jsem si řekla vyšší částku, než jsem ve skutečnosti potřebovala. Tolik peněz v bankovkách neměla a tak bez mrknutí oka vytáhla svou kreditní kartu. Pak se na mě podívala a v duchu přemýšlela, jestli je chytré říct mi svůj pin. Nakonec se jí asi nechtělo jezdit se mnou a nadiktovala mi své heslo.

„Děkuji," zamumlala jsem a schovala kartu. Budu muset někde po cestě najít bankomat.

„Není za co." odvětila. Na penězích jí nikdy moc nezáleželo, měla jich na rozdávání. Otočila se s úmyslem vrátit se do domu, ale překvapil ji neočekávaný návštěvník.

„Ou," zamumlala zaraženě „Ahoj Ezro. Zlato, potřebuješ něco?" vyzvídala potom a já se taky podívala směrem, kde se schovával. Nikdy by mě nenapadlo, že sem dobrovolně přijde.

„Ahoj kluku," pozdravila jsem ho. Zamračil se na mě a viděla jsem v jeho očích zklamání. Jakby právě zjistil něco, co ho rozladilo.

„Teď už nic nepotřebuji," zasyčel.

„A co jsi potřeboval předtím?" zajímalo mě. Vzhlédl a pak odpověděl: „Na tom už nezáleží. Právě se mi znovu potvrdilo, že lidé jsou svině."

To mě zarazilo. Udělaly jsme něco špatně? Matka se na Ezru dívala stejně zaskočeně jako já.

„Vážně jsem si myslel, že ti na mně záleží Letitie," začal a já jsem hned chtěla říct, že se nepletl, ale on mě nenechal „Měl jsem čekat, že nejsi moje sestra, ale jen někdo, kdo měl za úkol mě aklimatizovat s životy, jako jsou ty vaše. A abys věděla, osm set čtyřicet dolarů je přehnaně vysoká částka na to, že jsi se mnou strávila pár dní."

Prvně jsem na něj nechápavě civěla a pak se mi rozsvítilo.
„Takže odjedeš teď?"
„Kolik jsi chtěla?"
Význam těch vět musel pokládat za jiný, než ve skutečnosti byl. Musel si usmyslet, že jsem někdo, koho si matka pronajala.

„Ezro, prosím. Chápeš to špatně," snažila jsem se mu vysvětlit. On mě jen spařil pohledem.

„Nesnaž se, nepovede se ti to."

Pořád jsem se mu omlouvala a začala mu vysvětlovat, jak to proběhlo skutečně. On nakonec otevřel pusu, ale nepromluvil na mě, nýbrž na matku. „Vaše snaha začlenit do společnosti někoho, jako jsem já, je zbytečná, už se o to nepokoušejte. A nikdy znovu nenajímejte nějakou chůvu, nepotřebuji to," rozkázal jí a než jsem mu v tom dokázala zabránit, tak utekl do lesa.

„Kluku, čekej!" zavolala jsem na něj, ale on už byl pryč. Schovala jsem svůj obličej do dlaní. No to se mi zase jednou něco povedlo. Jeho důvěra se získávala složitě a když jsem konečně byla blízko, tak se všechno pokazilo.

K mému údivu jsem uslyšela matčin smích.

„Přijde ti snad něco vtipné?" osopila jsem se na ni. Ona se zachovala úplně jinak, než bych čekala. Objala mě a její obličej stále ještě zářil.