Sever proti všem

Prolog

Skupinka lidí stála v prostorném sále zdobeném zlatem a červeným dřevem. Skláněli se nad mapami, které ale tímto dnem přestaly platit. Nebyly už ničím jiným, nežli zastaralými pokusy o zobrazení dnešního, jak ti muži říkali, moderního světa.

"Vyšlete skupinky průzkumníků. Podle záznamů tam žijí lidé. Zkusíme se jich zbavit po dobrém, odkoupíme jejich území. A pokud nebudou chtít spolupracovat, vraťte se. Pak na ty sprosté venkovany nasadíme stroje." Prskal bohatě oděný starý muž. Přes velká okna sice do místností proudilo svěží letní slunce a zeleň venku jen zářila, přesto bylo díky naběhlým žilkám na jeho krku poznat, jak byla situace vypjatá.
"Obávám se,pane, že vyjednávání nebude fungovat. Z dvaceti kolonizátorů se živý vrátil jen jeden, a ten na následky zranění zemřel. A říkám vám, ty zranění nebyly jen četné omrzliny."Odvážil se po hodné chvíli ticha promluvit muž s četnými vráskami na potem oroseném čele. Byl jedním z těch, kteří na širém moři ztratili svého potomka, a to nejednoho. Před pěti lety přišel o nejmladšího syna, kterého smetla přívalová vlna na rozbouřené moři. Jako by však jedna ztráta nemohla stačit,musela přijít další. Dnes ráno se dozvěděl, že přišel o svého druhého syna a navíc na místě, které na žádné z map doposud nebylo. Na proklatém kousku pevniny, které zatím neslo příhodný název Severní ostrovy. Nakolik byl však tento název přesný neměl nikdo z přítomných šanci posoudit.Obchodní loď, na které se jeho syn plavil, byla napadena a hrubě poškozena něčím, co jim bylo doposud neznámé. Přesto zdevastovaná doplula až k břehům přístavu.

Přístavem se nesl zápach rybiny míšený s odérem vlhnoucího dřeva.Postarší muž se procházel po přístavním molu a pohlížel do temných hlubin čiré, drobnými vlnkami zpěněné vody. Nad přístavem hlavního města se vznášela rybinou páchnoucí světlá mlha, ticho nepřerušovalo nic, než tichounký, postupně přicházející příliv. A pak to přišlo.
Nejprve se ozvalo cinkání lodního zvonu, pohupující se sem a tam, svým srdcem drnčící do kovového pláště. Zanedlouho po té se z mlhy vynořil i obrys lodi, nesoucí s sebou však jen hrůzné zprávy.Stěžně byly zlámané, plachty zčernalé a roztrhané, měl možnost vidět připlouvající trosky lodi do přístavu, jak si to jako smrtka se svou kosou nesou ranní mlhou k mohutným molům, jakoby loď sama věděla, kde má zakotvit.
Muži přes jeho starou tvář přeběhl stín, vrásky se prohloubily a jeho zamrazilo až do morku jeho starých kostí, jako to ráno, kdy stál v přístavu a pozoroval, jak se loď, rozrážející jemné vlnky omývající břehy spícího města, postupně noří z tmy.
Stařík v honosném rouchu se zamračil a pohlédl na Lorda Carl Floa, stojícího u svého ebenového stolku.V hlavě mu náhle utkvěla vzpomínka na posledního muže, který výpravu přežil. Válel se na přídi, s nohama zlámanýma a rukama s drolící se omrzlou kůží, řvoucí bolestným hlasem, křičící do černočerné tmy : „Seveřani! Seveřani nás napadli! To všechno oni!Seveřani!"

Oči starého muže potemněly. Ten den dostali loď do přístavu,rozebrali ji na kusy a vyslechli posledního přeživšího. Celé královské město Ypey, hlavní středisko Yallay, ten den bylo tak tiché a smutné, jako by jej Lord Carl Flo dal zahalit do černého sukna. Stařík, stojící v koutku Lordovy pracovny, totiž nebyl jediný, kdo měl šanci tu hrůzu vidět na vlastní oči.

Lord Carl Flo vztekle bouchl pěstí do stolu, čímž vytrhl všechny v místnosti z přemýšlení. Sic bylo venku krásně, atmosféra byla ponurá a mlčenlivá.

„Kde je můj syn.." otázal se Lord, nepřítomně zírající do rýh na povoskovaném stolku.

Nikdo z kněží, soudců, úředníků ani sluhů se neměl k odpovědi.Všichni jen zírali do země dle příkladu svého vladaře a šoupali nohama.

„Pošlete pro něj. Hned." vydechl, sněhově bílou paruku zalilo jasné,odpolední slunce.
Jeden ze sluhů, opírající se o futra místnosti, využil jeho žádosti a vytratil se ven.
V sále se pak rozhostilo ticho.

Starý Lord zíral na mapu před sebou a už si v hlavě sumíroval, co řekne svému lidu. Pak však znovu sklonil hlavu a zahleděl se až do moří, nesoucí název Záoceánská pustina.

Promnul si bradu a zapřemýšlel.

Takže sever...

Při pomyšlení na všechny komplikace, který mu objev zledovatělého ostrova přinese ho popadl vztek. V momentě bouchl pěstí do stolu,až všichni přítomní nadskočili a prst druhé ruky,zdobící masivní prsten, zabodl až na místo oné zrádné pevniny."Dáme jim poslední šanci..." Sykl vzteklým hlasem,když si najednou vzpomněl na svoji diplomacii. Vzdychl a hlasem plným falešného soucitu dodal směrem ke skupince lidí, zírající na jeho nenadálý výlev. Uhladil si vlasy, korunu na hlavě pootočil a nasadil úsměv milého staříka, jakým se před svým lidem dovedl z minuty na minutu stát:"Jinak ale budeme, bohužel, nuceni přistoupit k drastičtějším opatřením."

Vážení...

Jak vidíte, tady Sívr právě prochází korekcí. Mám nápady, celkem vzato i čas a gramatika je na mé straně... ale něco mne neskutečně brzdí. Nevím, jak vy, ale chci se zeptat, jestli se vám příběh nezdá poněkud...přežitý? Nezáživný? Nudný? 

Prosím Vás o všechny vaše názory, připomínky, naprosto cokoliv, cokoliv, protože jestli mi ještě něco na světě může pomoct, jste to jedině Vy a já vám budu za veškerou pomoc neskonale vděčná.

Mimochodem, věnováno @Margaritaadream , kvůli které jsem to ještě nevzdala a donutila jsem se shlédnout sérii psychoanalitických dokumentů rozebírající literaturu od počátku věků až po šesté století...
Doufám, že Tě nezklamu. Jsi má nejlepší kamarádka a doufám, že to tak bylo, je a bude.

A vám ostatním moc děkuji za všechny ty komentáře, podporu, ohlasy a voty, které mne posílaly každým dnem do závratných výšin mého ega a dodávaly mi sílu a elán pokračovat. Děkuji vám. :)

Mimochodem, tady ten krám se mi rozhodl spojovat slova dohromady, už to upravuju tak po třetí...a asi zemřu na prasknutí nějaké drobné cévky v mozku...

Takže loučí se (možná na chvíli, možná napořád)

Vaše

Erea.