Sever proti všem

KAPITOLA PÁTÁ

Kerg.

Obrovský pták s dlouhým krkem a mohutnou hlavou s nepřátelským šedým zobanem. Na výšku má až metr a půl, rozpětí křídel je přesto oproti jeho výšce až směšně miniaturní, nemají ani třičtvrtě metru. Na co by jim také byla křídla, když už tato majestátní zvířata dávno nelétají - sdružují se ve stádech a se svými dlouhými, masitými nohami s třemi lesklými drápy kopou kolem sebe, kdykoliv se cítí ohroženi. 
Když se k vám blíží Kerg, slyšíte, jak mu o sebe křešou jednotlivá brka, zatímco výhružně klape zakulaceným zobákem bouřkově šedé barvy. Kovové hroty a šupiny, nahrazující peří létavých ptáků, o sebe chrastí a křeše, dlouhé nohy rozhrabávají sníh. A když Kerg zařve, je to jako když posloucháte vřeštět mýtickou saň, zvuk se nese dlouho a často se vrací v ozvěně. Ulovit takové zvíře vyžadovalo komunikaci a spoustu energie. Jedinec se musel nejprve oddělit od stáda, pak zahnat dál od svých druhů a poté ubít k smrti. Zápasit s takovým obrem bylo i pro skupinu silných mužů velmi obtížné, uhýbání všem jeho ostrým zbraním a k tomu mířit jediným, ubohoučkým dřevěným kopím na hlavu řvoucího, kovem obaleného ptáka nebylo nic pro sraby. Přesto lovci nikdy neměli problém a každý týden jich dotáhli klidně i sedm, jen aby se všichni do sytosti najedli a bylo dost kovu na nové nástroje.
Pak ale přišel hlad. Kergové zničehonic změnili svou typickou migrační trasu a pustili se hlouběji do vnitrozemí. V té době je ještě nikdo nebyl ochotný následovat.
Však oni se vrátí! říkali všichni.

Mračna jako by se zatáhla během pouho pouhých pár minut.  Shlukla se dohromady v nezvyklé rychlosti a přivolala s sebou jednu z nechvalně proslulých sněhových bouří, které teď ale nikdo nevěnoval pozornost. Lidé rvoucí mršinu nebohého zvířete totiž nebrali v potaz nic jiného, než prázdné žaludky a potencionální večeři, proto je z jejich bitvy o jídlo nevyrušil ani hřmotný zvuk hromu. 

"Přestaňte! Uklidněte se! Stůjte!"

Hluk v davu s každou vteřinou gradoval. Řev byl tak hlasitý, že nebylo staříka ověnčeného kožešinami a kostěnými korály vůbec slyšet. Stařešina Orteemi se však nenechal odradit.

"Tak přestaňte, u všech svatých! Chováte se jako zvířata!" zařičel do davu tak hlasitě, jak mu to jen hlasivky ukryté pod kůží zkrabatělého krku obmotaného tlustou kožešinou dovolovaly.

Armia byla mezi prvními, kdo pozvedl svůj zrak k bezkonkurenčně nejstaršímu a tím pádem i nejmoudřejšímu členu jejich osady.
Stařešina Orteemi, muž, kterému už pomalu táhlo na osmdesát, byl jeden z nejváženějších v celé osadě, přestože už dávno nebyl lovcem, jeho tělo chátralo a při chůzi mu vrzaly kosti, byl vysoký sotva metr padesát a jeden by si myslel, že je to jen další hladový krk navíc a zaslouží si ten nejubožejší flek a nejmenší podíl masa, jestli vůbec nějaký dostane. Říkalo se však, že dovede navázat spojení s bohy a že je umí umoudřit. O tom nikdy nikdo nepochyboval.
To byl také jeden z důvodů, proč ubohou schránku chrastících kostí všichni ochotně poslechli.

"Copak nevidíte, že se na vás bohové zlobí?!" zařičel chraplavým hlasem, když zaregistroval, že k němu vzhlíží čím dál víc a víc jedinců.
"Rvete se tu o ubohý kousek masa, ale co až ho sníte, co zítra, co pozítří?!"

Nad hlavou se mu v temných mračnech blýsklo. Zvedl se fičivý vítr a párkrát zahřmělo, což jen podtrhlo hrůzný význam jeho slov. Všichni jako by se rázem rozpomněli na své zvyklosti a pustili se mršiny, jako by byla jedovatá.
Armia se otočila směrem k Noctusovi. Nohu Kerga stále svíral, přesto bedlivě poslouchal výroky stařešiny a poděšeně se rozhlížel po temném nebi. Po chvíli však nohu pustil a nechal ji dopadnout do zledovatělého sněhu. Jako by si snad myslel, že tím trochu zmírní svůj trest.