Sever proti všem

KAPITOLA TŘETÍ

 Polil ho pot.

Hort se s přerývavým nádechem posadil, až se mu z toho všeho zatočila hlava. Cítil, jak se na něj lepí tunika a vlasy barvy prachu mu splývají podél spálených lícních kostí. Pozvedl ztopořelou ruku ke svému obličeji a poněkud nemotorně přejel bříšky prstů po své pravé líci.Cítil spálenou kůži, drolila se mu pod rukama a vysílala do hlavy bolestivé impulsy, Hort si však na žádný oheň nepamatoval.
V tu chvíli jako by si nepamatoval vůbec nic. Připadal si dutý jako hliněná nádoba, stačí fouknout vzduch a můžete poslouchat ozvěnu, jak se odráží uvnitř dutého pláště. 

"Nehýbej se!" vyjekl známý hlas tak prudce a vysoko, až mu zbitým tělem projela tepavá bolest, útočící nejprve na hlavu a později i na páteř.
V bolestné křeči sebou škubl a s kvílivým heknutím se zřítil nazpět do haldy kožešin. Bolest na sebe nenechala dlouho čekat.
"Řekla jsem nehýbej se!" zaječela znovu, jako by ho hlava nebolela dost i bez toho.

Armia, hnědovlasá dívka s neklidným výrazem na tváři, přiběhla až k jeho lůžku. Před očima měl starý lovec mlhu, jako by se díval skrze sněhovou bouři, viděl rozostřené obrysy a mohl jen hádat, kde se právě teď nacházel.

Mladá seveřanka k němu přiklopýtala s nádobou plnou vařící vody, z níž se nebezpečně kouřilo. Voda kapala na hliněnou podlahu a zanechávala na ní horké fleky. To však Hort nemohl vidět.
Než aby si způsobil další zranění, opřel se o haldu kožešin pod hlavou a čekal, co jeho dcera udělá.

Armia poklekla k nohoum postele a nádobu si položila na výmol v hliněné podlaze po její pravé ruce. Podlaha ji studila, chlad od hroudy hlíny pod jejíma nohama však nebyl tak šílený jako bodavý mráz v její duši, říkající, že hůř už to dopadnout nemohlo a že už klesla na samotné dno. Měla takový strach, že otec nebude moci pár příštích týdnů vstát... kdo by je živil? Kdo by se staral? Noctus byl silný, mužný a v očích se mu třpytila inteligence, nebyl ale zdaleka tak vážený jako jeho otec. I kdyby se mu povedl ulovit pořádný Kerg, dostal by mnohem menší podíl, než jaký by obdržel s jeho otcem v zádech. 

Opatrně odmotala teď už studené pásky kůže a ponořila je do nádoby s horkou vodou. V čiré tekutině začaly brzy krom odlouplých šupinek keramické glazury a odtřepených zbytků kůže plavat i tenké stužky krve.
Armiu strachy bodlo v hrudi.
Příliš dobře věděla, co krev v nádobě znamená.

Pomalu zvedla pohled k Hortovým nohám, načež se hlasitě zajíkla strachy. Teď už věděla, že za pár týdnů v posteli by se měla radovat, zranění byla totiž mnohem rozsáhlejší, než se na první pohled zdálo. Prsty, z kterých slézala zarudlá kůže, byly podivně pokroucené, za žlutými, přerostlými a místy zlámanými nehty byly četné tmavé podlitiny. Na pár místech přímo uprostřed chodidla se nacházely hluboké rány se zahnisanou kůží.
Jak se to proboha mohlo tak rychle zanítit?!

"Dělej." zavrčel majitel všech těch otřesných ran, jako kdyby si vůbec neuvědomoval tu hrůznou situaci. Armia si ji však uvědomovala až příliš dobře, hlavou se jí honily hrůzné představy života bez otce, bez jídla. Šok s ní cloumal ze strany na stranu, třásly se jí ruce křečovitě sevřené kolem krví nasáklých obvazů, nohy ji studily, v duši bodalo a téměř neznatelně se jí chvěl popraskaný spodní ret.
A proto nebylo divu, když chvíli zírala do prázdna, než si uvědomila, co že to má vlastně dělat. Najednou jako by zapomněla, proč namáčela kůže do horké vody, najednou vůbec nevnímala, že před ní ležel její možná nadoživotí zmrzačený otec. Soustředila se jen na jednu věc, ne, vlastně na dvě, jedna byla málo, vnímala jen strach o budoucnost a hlad, šílený hlad, který, jak tušila, ji bude doprovázet ještě dlouhou, dlouhou dobu.