Sever proti všem

KAPITOLA ČTVRTÁ

Noc byla klidná.
Vítr tiše šustil v korunách stromů vysázených podél budovy i jejích hradeb. Rostlé duby a buky rozpínaly své větve, jako by se snažily dosáhnout až na doširoka rozevřené tlamy chrličů, civící se svým kamenným výrazem na celé Ypey pod sebou a nenápadně je svými šlahouny donutit zavřít tlamu. Niac by to nejraději udělal za ně. Odmala ho štvalo, jak jim skrz kamenné tesáky bylo vidět až do krku.
Bylo horko jako na poušti.
Tak to alespoň připadalo modrookému mladíkovi, převalující se v mohutné, teď už dost propocené posteli. Bolela ho hlava a měl takový zvláštní pocit, že se udusí. Postel jako by se houpala na vlnách neklidného oceánu. K dojmu pohledu na mořskou hladinu také jakýmsi záhadným způsobem přispíval obraz naproti čelu postele, s poněkud ohraným námětem lodí na pěnících se vlnách rozbouřeného moře. Jak tak hleděl na dřevěné trupy rozrážející malovanou vodní hladinu, uvědomoval si, že za pár dní už bude také na palubě jedné ze zámořských lodí, brázdící pusté moře a hledající něco, co dost možná ani není.

Převalil se na druhý bok, aby nemusel pozorovat větvičky s drobnými lístky, vrhající na pokoj dlouhé stíny. V téhle místnosti už pár dlouhých let nebyl. Na policích se ještě válely dobrodružné knihy a když šel v noci spát, omylem šlápl na cínového vojáčka, kterého někdo zapomněl na drahém orientálním koberci. Bylo celkem nepříjemné, když se mu jeho drobné kopí zarylo svým ostřím do odhalené paty. Ta bolest byla strašná, jako kdyby se mu tím jeho dětství mělo vysmát do obličeje.

Přesto si byl velmi dobře vědom toho, že za pár dní už před něj osud postaví mnohem větší překážky než nějaké dětské hračky na koberci.

Sám pro sebe se zamračil.
Historky o krvelačných severských bestiích se po celé Ypey nesly ze dne na den rychleji a rychleji, jako přívalová vlna, která měla za úkol smést všechen klid, který jako by někdo vystavil na konec vratkého mola, vedoucí přímo do středu rozbouřeného moře.
Bylo jen otázkou času, kdy zavládne panika nebo se to dozví někdo z jejich sousedů. Ani nevěděl, co by mohlo být horší - jestli poblázněný lid volající po změně a bezpečí nebo některý z panovníků okolních států zjišťující, kam pojedou a co budou dělat, nebo nedej bože nabídnutá spolupráce, pokus o předehnání v kolonizaci či objevení úmyslů Lorda Carl Floa.
Niac moc dobře věděl, jak bohatou odměnu by tato výprava mohla přinést, byl si však také vědom faktu, že stačí jeden chybný krok nebo mylná informace a všechno bude rázem v pytli.

Co když se kolonizátoré mýlili? Co když obchodní loď prostě doplula do moří Ledové pustiny a potkala je bouře? Co když byly jejich názory a posudky pokřivené?
Co když lhali?

Už to déle nemohl vydržet. Prudce se posadil, div se mu z toho nezatočila hlava, shodil ze sebe prošívanou přikrývku a bezmyšlenkovitě vstal. Pomalu vylezl z postele, na moment však zalitoval, že nezůstal raději ležet, kvůli dusnému vzduchu se mu rázem udělalo špatně od žaludku. Na chvíli zavrávoral, nevolnost však ustoupila stejně rychle, jako přišla a tak už za chvíli stál pevně nohama na zemi přímo před obrovskou dřevěnou almarou. Tmavé dřevo prokládané zlatými šupinkami nebylo v temnotou prosyceném pokoji téměř vidět. 
Sic byla  noční obloha skoro bez mráčku a na sytě zelené zahrady dopadalo stříbřité měsíční světlo, v Niacově pokoji byla černočerná tma. Jak už tak nějak tušil, bylo to díky stromu rostoucímu těsně před jeho balkónem. Když odjížděl, byl vysoký tak akorát a do apartmá za parných letních dní dodával stín a spolu s ním i příjemný chládek. Za dobu, co byl pryč, se však strom stačil rozrůst tak, že se z balkónu stalo jedno velké zimoviště veverek a v pokoji byla ve dne v noci téměř absolutní tma. A proto nebylo divu, když po klice od skříně hmátl naprázdno a následně se praštil o její pravý roh.