Avengers: Revenge

Kdo by to čekal?

Zdravím kulíšci:3 Předem upozorňuji, že tahle kapitola je trochu kýčovitá a když jsem to psala, připadalo mi, že to píše někdo jiný. Další už snad bude lepší...

Jen ještě omluva (přijde mi, že se omlouvám snad v každé kapitole:DD), měla jsem v plánu něco napsat a vydat už v sobotu, ale můj notebook mi prostě vyhlásil válku a boj zahájil tříhodinovou aktualizací a já pak už neměla náladu se s ním bavit. Snad chápete.. A tady už máte to „veledílo", tak mě pak neukamenujte :DD

Vaše Anet♥

„Theo?" zeptá se udiveně Tony a začne se rozhlížet okolo.

„Proboha! Co se to-!"

„Nic na sobě nemám!" vykřikne Tony.

„To snad ne... Jak jsi mohl?!" začnu se stresovat a tepe mi krev v hlavě.

„Já? O čem to mluvíš? My se spolu vyspali?" tvářil se překvapeně.

„Nedělej ze sebe blbce! Tohle bych do tebe neřekla. Opít mě a vyspat se se mnou, to je i pod tvou úroveň Anthony Starku!" mám pocit, že vidím rudě. Do očí se mi tlačí slzy, popadnu přikrývku, obmotám si jí kolem sebe a utíkám od něj.

„Sakra Theo!" křičí za mnou. Děsně mi třeští hlava, mám kocovinu gigantického měřítka a právě utíkám polonahá v mrakodrapu. Úchvatné.

Jen co dorazím k sobě do pokoje, svalím se na postel a z očí se mi řinou proudy slz. Vedle postele mám složené kratší šaty s květinovým vzorem. Nevím, kde se tam vzali, ale rychle si je obléknu a dojdu si do koupelny opláchnout obličej ledovou vodou. Na umyvadle jsou položené prášky na bolest hlavy a sklenka vody. Kopnu do sebe raději dva. Zřejmě to tu připravil Steve.

Nechci ani pomyslet na to, jak ho raní to, co jsem udělala. Připadám si jako zrůda.

Vyjdu ven z pokoje a zamířím do společenské místnosti. Už z dálky vidím Steva v šedých teplácích a bílém tričku. Rozběhnu se k němu a on s úsměvem nastaví náruč hned, jak mě spatří.

Koutky úst mu ale poklesnou v okamžik, kdy spatří, že už zase brečím.

„Theo, co se děje?" pevně mě sevře a hladí po vlasech.

„Steve, udělala jsem něco hrozného..." tisknu se na jeho rameno.

„Jen neplakej, bolí mě tě takhle vidět. Co je tak hrozného, že kvůli tomu pláčeš? A kam jsi včera vlastně zmizela? Chtěl jsem tě seznámit se spoustou lidí a ještě si s tebou zatancovat..." na tváři mu hraje lehce smutný úsměv.

„Víš," polknu slzy „Tony a já..." jeho pohled zvážní.

„Co?" pobídne mě.

„Prostě jsme se hodně opili, nebo asi on mě opil a vyspal se se mnou. Hrozně mě to mrzí Steve! Nevím, co se stalo!"

„Ten hajzl! Kde je?" v jeho očích vzplane žár.

„Já nevím, prosím, neukvapuj se," pustí mě a chystá se najít Tonyho.

„Tady jsem," ozve se z druhé strany místnosti. Steve k Tonymu přijde a vrazí mu pěstí. On se ani nesnažil se bránit. Jen tam tak stál, s hlavou na straně a připravoval se na další ránu.

„Proč si to udělal?!" zařvu na něj a Steve se zastaví v půlce pohybu, aby mu znovu vrazil.

„Nikdy bych neudělal něco, co bys sama nechtěla. Přísahám."

„Lžeš! To nemůže být pravda!" propadám panice.

„Theo, já-" nedokončí větu, protože se v místnosti objeví další člověk. Natasha. Mozek mi začne fungovat na plné obrátky.

„TY! Jak jsi mohla! Jedeš v tom spolu s ním, že? Odlákala jsi ode mě Steva, aby mě mohl Tony opít a vyspat se se mnou, přiznej to!" hořím vzteky a netuším, co dělat.

„O čem to mluvíš? Co se tu děje?" vypadá zmateně.

„Theo, já bych to opravdu nikdy neudělal, kdybych věděl, že to nechceš!" vmísí se do hovoru znovu Tony.

Steve se otočí a jde za Nat.

„Je to pravda?" oči se mu lesknou.

„Ovšemže ne! Proboha! Jste jak malí! Jarvisi?"

„Ano, slečno?"

„Máš nahrávky z kamerového systému? Řekni, že ano prosím, jinak se tu pobijí," unaveně si promne spánky.

„Pustím je na obrazovku, slečno," odpoví a skutečně tak učiní. Na velké televizi na stěně se objeví záznam mě a Tonyho u baru.

Směji se a objednávám jeden drink za druhým. Najednou se nakloním k Tonymu a celkem vášnivě ho políbím.

Steve stojící vedle mě se napne, nahrávka ale pokračuje.

Tony se odtáhne, kroutí hlavou a zahledí se směrem, kde si Natasa se Stevem povídají s nějakými lidmi.

Já ho ale chytnu za sako a přitáhnu ho k sobě. Poté ho vezmu za ruku a odvádím pryč ze sálu.

Stojím s otevřenou pusou a němě zírám na obrazovku. Cítím nárůst adrenalinu a napětí v místnosti houstne.

„Omlouvám se," řekne Tony, který má v jednom koutku úst krev. Natasha vypíná nahrávku a Steve pouze slepě zírá na již vypnutou televizi.

„Co jsem to udělala?!" řeknu hlasem tak písklavě vysokým, že i já sama jen těžce věřím tomu, že je můj.

„Nebyla to tvoje chyba...Neměl jsem tě nechat tolik pít a pak se nechat svést," sklopí smutně oči Tony.

„Mlč! Můžu za to já! Sám si to viděl!" zhroutím se do sedu na zem a kolébám se ze strany na stranu. Jsem takový sobec! Jak jsem to mohla udělat.

Uslyším kroky, a když vzhlédnu, v místnosti jsem už jen já, Natasha a Tony. Běžet za Stevem nemá cenu, nikdy mi to neodpustí. Ani se mu nedivím...