Utíkej fajnovko

2.8K 232 50
                                    

„Vstávat a cvičit princezno," ozve se vedle mne.

„Já ty dveře budu zamykat," odpovím. Otevřu oči a chvíli koukám do stropu, abych se probrala. Až když se cítím dostatečně živá, se otočím na Steva a políbím ho.

„Co ty tady?"

„Půjdu si zaběhat, tak mě napadlo, že bychom mohli jít spolu," usměje se tím jeho poloúsměvem, který tak miluji.

„Moc ráda. Ale není to nebezpečné?" obávám se, aby to nedopadlo jako minule, když jsem vyšla z toweru.

„Tentokrát už nebudu neozbrojený."

„A to si s sebou bereš štít?" směju se mu.

„O tolik pozornosti nestojím," pronese a culí se.

„Fajn, tak já se převléknu a můžeme jít," Steve doslova září nadšením.

Vstanu a dojdu ke skříni. Otevřu jí a bez dlouhého rozmýšlení popadnu tříčtvrteční černé legíny a tmavě modré bavlněné tílko.

Poté co se převléknu, se otočím a koukám na Steva, který si celý rudý zakrývá oči. Byť na mě pokukuje škvírou mezi prsty. Protočím oči, dojdu si pro zářivě růžové tenisky a hlavou pobídnu Steva. Hbitě vstane a s pohledem upřeným na zem mě dožene.

Před towerem se klusem rozběhneme do Central Parku.

„Steve?"

„Theo?" usměje se.

„Co si dát závod kolem jezera?" Stevův nevinný úsměv se rozšíří.

„Jsi si jistá? Nerad bych, aby tvoje ego trpělo," odfrknu si a hodím na něj pohled alá 'Děláš si ze mě rohlík v párku?'.

„No jak myslíš, jen jsem tě chtěl varovat, abys pak nekňourala," řekne provokativně.

„No to snad nemyslíš vážně!" opáčím.

„Myslím to NAPROSTO vážně!" on mě snad chce vyhecovat! Tak to teda ne!

„Já nejsem ten, kdo si zahrává s ohněm. Já ne," sjedu ho pohledem od hlavy až k patě.

„Ty oheň, já led. To ale stále neřeší to, že prohraješ."

„To už přeháníš! Já vyhraju!" začínám se vytáčet.

„Já věděl, že nejsi tak klidná, jak se tváříš!" vykřikne a propukne v hlasitý smích. Najednou mi ti dojde. Dostal mě.

„Sakra!"

„Mluv slušně," vysouká ze sebe při záchvatu smíchu.

„Už se uklidni, ty plíce budeš ještě potřebovat, protože i kdybych tě neporazila, věř mi, dám ti alespoň zabrat," vztyčím hlavu odhodlaně.

„To uvidíme, fajnovko."

„Vážně si právě použil hlášku z Deadpoola?" vytáhnu obočí.

„No co! A teď už pojď, mám chuť někoho porazit."

„Jedno kolečko. Cíl je přímo tady. Připravit! Pozor! Teď!"

Rozběhnu se jako o život, ale už po chvíli se Steve dostává přede mne. Běžím nejrychleji, jak umím, ale ani to nestačí. Zoufalé situace si žádají zoufalé činy. Prudce zatočím doprava a skočím přímo do vody. Byť je teplo, voda je hrozně studená a nechci v ní zůstat déle, než bude nutné. Z počátečního ochromení se vzpamatuji a přepravu těch pár metrů. Vyškrábu se na břeh a oklepu se jako pes. Ohlédnu se a vidím, že Steve zkratku rozhodně nepotřeboval, běží stejně rychle jako na začátku, možná ještě rychleji.

Neztrácím čas a rozběhnu se k cíli, alespoň se zahřeju. Když už jsem konečně tam, vyždímám si vodu z culíku a s povýšeným výrazem a rukou v bok vyhlížím Steva.

Když je ode mě asi dvacet metrů, začne si uvědomovat, že je něco špatně.

Doběhne na místo a překvapeně na mě hledí. Pak semkne rty, zavře oči a přidušeně se směje. Dá si obličej do dlaní a pak už jen slyším řehtání.

„Ty vážně nerada prohráváš co?"

„Dá se to tak říct," překřížím ruce a nasadím pokerface. Je mi celkem zima, takže mi začnou drkotat zuby. Steva najednou úsměv přejde a nahradí ho starostlivý výraz.

„Pojď za mnou," byť nevím co má v plánu, poslušně ho následuji. Dojde k více zarostlé části parku.

„Otoč se," učiním tak a on mi svlékne mokré tričko. Za chvíli už mi podává své. Obléknu si ho a otočím se.

„Děkuju, ale nebude ti zima?"

„Sedmdesát let jsem byl v ledu, horší to nebude. Navíc je teď docela teplo," ujišťuje mě. Vracím mu jeho milý úsměv, když mě najednou popadne a nese v náruči. V jeho teplé náruči mi je ještě líp. Nese mě celou cestu až do toweru.

Cestou se na nás kouká spousta lidí. No popravdě, kdyby polonahý sexy chlap nesl na kost promočenou (ale stále sexy) holku, kdo by se nepodíval.

Zhruba padesát metrů od vchodu šla proti nám jedna holka. Tipuji jí tak na 19 let. Dlouhé blonďaté vlasy, štíhlá atletická postava, perfektní obličej. Prohlédla si Steva svůdným pohledem a kousla se do rtu.

Já rudla vzteky, ale Steve byl naprosto v klidu a ani pohledem o ní nezavadil. Ne že bych byla nějak extra žárlivá, ale co je moje, to je moje.

Když se konečně dostanu do svého pokoje, dám si horkou sprchu a převléknu se. Steve na mě už čeká.

„Vážně ti to stálo za to?" uchechtává se.

„Na to vsaď tuřín, že jo! Vyhrála jsem, no ne?" uraženě si založím ruce na prsou.

„Nevím, jestli by se ti to ve fér závodu počítalo, ale za tvou snahu..." vstane, dojde až ke mě a přitiskne jeho rty na mé.

„Jsem vítěz!" zvolám, když se od sebe odtáhneme.

„To víš že jo, ty trdlo," vykřikne, chytne mne kolem pasu, zatočí se mnou a povalí nás do měkké postele.

Zdravím kulišáci:3

Zaprvé se chci omluvit, že dlouho nevyšla kapitola:/ A za druhé se chci omluvit za tu sentimentalitu... Neumím moc psát romantické scény, tak ten trapas omluvte:DD

V neděli snad vyjde další kapitolka, tak se těšte:3

Vaše Anet

Avengers: RevengeKde žijí příběhy. Začni objevovat