Zamrzlé cesty

Spojitosti (Seamless)

Ahoj všichni,

doufám, že se máte krásně, i když se dneska už ohlásil podzim a vypadá to, že léto zase na nějakou dobu odchází. Upřímně, ještě bych si ho chvíli prodloužila a užila si pár teplých večerů navíc, ale na druhou stranu, i to padající barevné listí a horké čaje u rozsvícené lampy mají něco do sebe. :) Užijte si dnešní kapitolu!

______

     Unáší mě proud. Kloužu na povrchu, dlaždičky v chodbě se zvětšují a roztáčí ve vybledlém víru. Propadám se do něj po kotníky, a poté mě znovu vyvrhuje jako lávu, jako hořící zbytečky novin proměňujících se v nános popela. Pohyby bolí. Někdo si s mým tělem hraje na loutkové divadlo, zdvíhá končetiny a bezohledně tahá za jemnou kůži; jsem obmotaná průsvitnými, řeznými provázky a má vůle tu najednou pozbývá smyslu. Páska se přehrává, minulost se zhmotňuje v mém neovladatelném těle, v prostoru kolem. Domov. Známý věšák na šaty, přes nějž se rozprostírá kabát s černými knoflíky; rozházené boty, z podrážek se odlupují částečky mokré hlíny, černé tečky na nedávno vytřené podlaze. Chci je utřít, ale vzpírám se proti síle, jež nemůžu ovládnout.

     Vystouplý koberec na prahu.

     Vrzání dřevěných parket v patře. Přešlapování na místě. Šimrající vlasy vzadu na krku, jež pomalu vypadávají z nedbalého drdolu. Mírný krok, ztuhlá ramena po práci.

     Schody.

     Vybíhám po nich, nedošlapuju na paty, špičkami dělám drobné kroky po stupních, prsty si zahrávám se zábradlím, imaginární harfa se rozechvívá pod mými doteky.

     Protiúder. Pokouším se horlivě vymotat z provázků, pohnout nohami v opačném směru, odejít do jiné místnosti, dokud ještě zbývá čas na rozhodnutí. Avšak drží mě příliš pevně, svírá mě neviditelnými tesáky, šelma mě zahání; jsem uvízlá v ledovci, nepřestávající zima – zdolává mě to. A schod po schodu za mnou mizí, propadá se do vířícího otvoru, stejně jako věšák, botník, skvrny od rozmělněné půdy, která nasála nepřestávající déšť v hynoucích záhonech, pod holými korunami stromů. Zmar, život - nepoznávám v této chvíli rozdíl.

    A pak tam najednou jsem. Přede dveřmi ke zkáze. Bezbranně se dívám, jak se otvírají v lehoulinkém průvanu, který krouží kolem mých kotníků, zastaví se a spočine na mých ústech, jako by jim chtěl dát slova. Proč? Propast za mnou výhrůžně šumí, rozvírajícím se chřtánem pohlcuje i onen vánek. Zvětšuje se.

     Zavolám její jméno. Ale už je pozdě na to, abych jí dala na výběr.

     Vybíhá a vzápětí se šokovaně zastavuje, na místě vytesaná jako nehybná, překrásná socha od neznámého umělce. Přesnou a neomylnou prací jí vytvořil hladkou tvář, stále zjemnělou po záchvatu smíchu nebo snad štěstí, dá-li se tomu tak říkat. Korálová rtěnka je přetažená, vypadá, jako by měla v koutcích zaschlou cukrovou vatu. Hořkne mi v ústech. Jazyk znecitliví, provázky zaháknuté v dlaních mě v posledním zatahání pořežou. Pak pevné háčky vypadávají, avšak na tom už nezáleží. Loutka získala volnost, ale její majitel se dívá s krutým výsměchem na to, jak sama a bez pomoci nyní opisuje trhané linky, přesně podle plánu.

     Její postava svírá ručník úzkostlivěji, než to dělala za pootevřenými dveřmi. Nahota má zůstat zakryta. Přesto teď, i za tím bezvýznamným cárem látky, odhaluje naprosto všechno.