Zamrzlé cesty

Zvláštnost (Strangeness) 2/2

„Něco jsem dneska vymyslela. Jelikož jsem ti slíbila rozptýlení..." Ponechala dramatickou odmlku.

„Tak?" tázavě jsem se na ní zadívala, zatímco jsem nepřítomně odstrkovala na kraj talíře olivy, které jsem si chtěla nechat naposled.

    „Cože?" vypravila jsem ze sebe mezi sousty překvapeně. Univerzita pro mě stále představovala něco vzdáleného, pořád to byl ten unikající lesk za oknem autobusu, a tak úplně jsem nebyla připravená na přímou konfrontaci.

   "Netvař se tak vyděšeně, Ver. O nic nejde, opravdu. Navrhla jsem, že bychom mohli jít zítra někam posedět. A hrozně ráda bych byla, kdybyste se poznali. Takže bych tě vzala sebou, pokud nejsi proti."

     „No..." odkašlala jsem si nejistě a dloubala vidličkou do oliv, jako bych prozkoumávala minové pole.

     „Bude to skvělý, uvidíš. Navíc tam takhle někoho už budeš znát, až k nám půjdeš příští rok!" přemlouvala mě. Napůl rozčarovaně a napůl vděčně za její projevenou důvěru ve mně jsem na ni pohlédla.

     „Nepůjdu přece na tvůj obor," namítla jsem chabě. Eliška o tom už dávno rozhodla za mě.

    „To sice ne, ale diplomacie a cestovní ruch spolu dost souvisí," poznamenala učeně, znovu zdvihla ukazováček a zatvářila se naoko jako učitelka na základní škole. Jako vyděšený prvňáček jsem se trochu přikrčila a rezignovala. Ben s veselým výrazem sledoval naši hru na kočku a myš, při níž mě Ela měla už dávno v koutě a teď mně hladila tlapkou po hebce stříbrném kožíšku. Ne nadarmo studovala na diplomatku; přesvědčování jí šlo dobře.

     „Už jsem jim o tobě vyprávěla," přisadila a já jsem protočila oči, ale koutky mi cukaly. Uvědomila jsem si, jak málo toho vlastně vím o jejich spolužácích a z různých útržků, co jsem slýchávala, jsem nyní nedokázala poskládat souvislý obraz.

     „No tak dobře, dobře," souhlasila jsem nakonec; malé zelené miny jsem z talíře přesouvala na jazyk a požitkářsky je převalovala v puse. „Ráda poznám tvý nový kamarády," přinutila jsem se dodat.

     „Super," zvolala radostně. „Počítám, že tam přijde tak pět šest lidí. Znám tu jednu skvělou hospůdku, kde mají výborné pivo! A taky se mi líbí interiér – je to něco na styl Irska. Takže tam se zítra sejdeme," vykládala a pokyvovala hlavou ze strany na stranu.

     Mlčky jsem se soustředila na mírně slanou chuť olivy a pozorovala její viditelné zapálení - stejné jako měl Ben pro práci. Ona zase milovala organizovat podobné akce a s její přátelskou a otevřenou povahou se jí většinou úspěšně dařily.

     „Ty půjdeš taky, Bene?" obrátila jsem se na něj mírně zoufale, doufala jsem, že on navýší počet těch, co na té sešlosti budu znát.

    „Myslím, že to vynechám," řekl pozvolna a pohladil Elišku po ruce. „Přijde mi divný vám do toho nějak zasahovat, když je to v podstatě třídní sraz."

  "Ale Bene!" protestovala Ela rozhořčeně a začala odnášet prázdné nádobí do dřezu. „Vždyť jsem ti říkala, že bys tam nijak nevadil."

     „Zlato, o tom už jsme se přece bavili." Rázně, snad aby tomu dodal větší důraznosti, vstal od stolu a prohrábl si nakrátko ostříhané vlasy, jimiž probleskovalo zářivkové světlo a vykreslovalo světlejší pramínky. Pomalu došel k Elišce, která nazlobeně drhla hrníčky od snídaně pod tekoucí vodou. „Ukaž, já to umyju. Klidně se běžte dívat. Verčo, chceš něco za ty pizzy?"

     „Nene, je to na mě," usmála jsem se. „Menší splátka za poskytované přístřeší."

__

     „Já prostě nesnáším, když se přede mnou takhle uzavírá," šeptala Eliška a zachumlala se do deky, kterou jsem s ní sdílela. Zvýšila hlasitost běžící kriminálky, snad aby se ujistila, že ji nemůže Ben vůbec slyšet. Hlavní hrdina na obrazovce právě soustředěně prováděl ohledávání mrtvoly.

     „Jak uzavírá?" Nechápavě jsem svraštila obočí.

     „Nechce poznat vůbec moje spolužáky, i když jsem ho kolikrát zvala. Jsou tam lidi, se kterými by si mohl rozumět, ale..." Pokrčila rameny.

     „Třeba to jen nemá rád," snažila jsem se ho obhájit.

     „Ale mě to mrzí. Já jeho kamarády znám téměř všechny a on se mých straní. I těch dřívějších," smutně svěsila hlavu. „Přitom nemá proč."

„Eli, víš, že je trochu uzavřenější," pohladila jsem ji chlácholivě. „Zvlášť po tom, co..."

     „Ano, pravda," zarazila mě a na jejích rtech přistál smířlivý úsměv - motýl, který tak poskytl chvíli odpočinku svým unaveným křídlům. „Ani nevíš, jak mě dělá šťastnou a já bych to chtěla ukázat úplně celému světu." Zachichotala se jako malé dítě, co objevilo svou oblíbenou hračku.  „Jsem blázen, vím o tom."

     Zasněně se zadívala na Bena stojícího u dřezu, jeho mírně přikrčenou postavu – byl pouze o pár centimetrů vyšší než ona; velké dlaně nořící se do teplé vody a pěny, opálenou šíji, na níž vyrůstalo několik neposedných chloupků; poslouchala jeho spokojené pobrukování.

  "Nejsi blázen. Jsi jen zamilovaný blázen," uklidnila jsem ji. „Ono se to časem poddá, ale asi na něj musíš postupně. Ne ho hned vrhnout mezi tolik lidí najednou."

    „Hmm...to mě asi nikdy nenapadlo," odpověděla zamyšleně a položila hlavu na kolena zamotaná v látce mátově zelené deky. „Děkuju za radu."

     „Jak jsi na tom ty? Volala ti?" otázala se po chvilce, její tvář zrcadlila známý soucit, jenž mě bodal ve slabinách. Nervózně jsem si poposedla a skrčila kolena po Elině způsobu.

     „Mockrát, ale já s ní teď nechci mluvit...Nedokázala jsem ani říct tátovi, že se něco děje..." hlesla jsem. Studovala jsem malované vázičky pečlivě vyrovnané na skleněné poličce (žádná nebyla postavená jinak než ty druhé), černobílý portrét ženy s deštníkem (sklo mělo vpravo nahoře nezřetelné škrábance) a koberec se vzorem popínavých lístků (chtěla Eliška stylizovat pokoj do útulné zahrady?).

     „Neklaď si to za vinu, opravdu za to nemůžeš." Nahmatala mojí ruku a pevně ji stiskla. „Ten problém vznikl mezi nimi dvěma a oni by si to taky měli vyřešit. Nebo spíš tvoje mamka." Protentokrát vynechala téma odpuštění a druhých šancí, což jsem v duchu ocenila.

     „Popravdě? Ani nechci přemýšlet nad tím, jak by se tohle dalo řešit. Napadá mě totiž jenom jeden způsob," posteskla jsem si. Eliška mi položila hlavu na rameno; a já se o ni opřela.

     „Možná že to celé nakonec bude ještě jinak," zamumlala a přepnula na kanál, kde právě začala bláznivá komedie.

     Bylo to zvláštní a neočekávané, ale ten oddechový pořad mně pobavil a uklidnil do té míry, že jsem k jeho konci spala jako nemluvně. A myslím, že mí přátelé na tom byli úplně stejně.