Konečně ke mě královna Anna zvedla své křišťálově modré oči.Její pohled však nebyl nijak moc lichotivý.Právě naopak.Vypadala, že jsem poslední člověk, kterého dnes chtěla vidět.Osoba to byla tuze krásná a na kralování mi přišla příliš mladá ale tuhle poznámku bych si nechal raději pro sebe. Pero odložila do kalíšku a složila si ruce ne stole, mezitím co si mě začala prohlížet. Nastala trapná chvilka ticha. Měl jsem pocit, že trvala snad věčnost, než její Veličenstvo ráčelo promluvit.
"Takto jsme si vás nepředstavovali..." Zkonstatovala nakonec. "Vypadáte jako nějaký trhan nebo zbojník." Při pohledu na mě ji cukalo pravé oko, z čehož jsem rozeznal jistou nechuť.
"Při vší uctě, Vaše Veličenstvo. Nemůžete po lovci odměn aby nosil spodničky a drahé střevíce.Při boji například v bažinách...by to bylo...velice nepraktické." Měl jsem chuť se otočit na podpatku a odejít. Královnička, měla očividně ještě jiné představy o světě kolem. Bylo dost pravděpodobné, že snad ani nevylezla za hradby tohohle snobského města. Nebylo se čemu divit. Proč by taky měla. Zde měla všechno na co si jen vzpomněla.Od nádherných šatů, přes dobré jídlo k teplé posteli.Já se sem tahal z daleka, několik dní jsem byl na cestě a první, co uslyším je, že si představovala něco jiného.
"Nebuďte k nám drzí, jsme královna." Odsekla skoro až dětinsky uraženě.Já jen tiše vzdychl a nechal na obličeji svůj kamenný výraz.Tenhle spratek...
"Nuže...Vidím, že jste k nám ujel velikou dálku.Bohužel, nemůžeme vám nabídnout odpočinek. Vyrazíme již dnes po setmění." Ve vzduchu elegantně mávala malýma ručkama. Pozvedl jsem nechápavě obočí.
"Vyrazit? Ale kam. Mohla byste mi alespoň přiblížit, o jaký druh úkolu vlastně jde?" Naléhal jsem.
"Vi to nevíte?" Podívala se na mě udiveně a začala si pohrávat s pramínkem kaštanových vlasů, který ji vypadl z drdolu."
"Ne, v dopise jste mě jen požádala abych přijel do vašeho království." Tenhle rozhovor mě začal unavovat.Ona ani nevěděla, co mi do dopisu napsala.
"Chcete snad naznačit, že jsme zapomněli?" Zvýšila hlas a výhružně se na mě podívala.
"Zajisté ne, vaše veličenstvo." Mírně jsem se poklonil tomu uřvanému frackovy.
"Potřebujeme bodyguarda.Ochranu, však vy víte. Večer vyrážíme na cestu do nedaleké pevnosti, vyjednat mír s jejich obyvateli." Podepřela si hlavu a párkrát na mě zamrkala.Já jen svraštil obočí.
"Při vší uctě." Teď už jsem se zamračil. Tahat mě z takové dálky kvůli tomu abych ji doprovodil při tom, jak bude v sále podepisovat list papíru? Vážně? "...Myslím, že ve svých řadách máte dost statných a odvážných vojáků, na to aby vás doprovodili a ochránily. Specializuji se na lov příšer a bestii, občas sice zabiji i pár zbojníku ale to jen zřídka.Proto nerozumím, proč by si...Vaše Veličenstvo přálo přítomnost, takového trhana, jako jsem já." Během svých slov jsem se ji poklonil minimálně stokrát aby to vypadalo, že ji projevuji úctu. "Navíc, jste v dopise zmínila..."
"Ticho..." Nenechala mě doříct větu. "...víme, co jsme vám v dopise psali!" Raději jsem se opět stáhl. Královna pokračovala.
"Vše to byla nezpochybnitelná pravda." Vstala naštvaně od stolu. "Háček je v tom, že ti s kterýma jdeme uzavřít mírovou dohodu, nejsou lidé!" Zakřičela a zapadla zpátky do svého křesílka.
"Nejsou lidé?" Zopakoval jsem nevěřícně.První, co jsem si představil, bylo jak se královna snaží domluvit se sněžným obrem nebo Harpiemi, které by ji nejraději svými pařáty utrhly hlavu.Přišlo mi to směšné, že by byla až tak hloupá?Začal jsem se pomalu divit, že město stojí na pevných základech.
