Move On [CZ] /POZASTAVENO/

Druhá

John čekal u metra na Queensway, kde se měl sejít s Gregem Lestradem. Nebyl si zcela jistý, co od tohoto shledání očekává. Velmi dlouho se s Gregem neviděl, nenašel odvahu k tomu, aby ho jakkoli zkontaktoval. Chtěl se zkrátka uzavřít před svým minulým životem a vymazat každičkou věc, která by jakkoli dokázala spojit s přítomností. Nyní však přemýšlel nad tím, jestli ho ono negativní a rozhodné postavení pomalu nepřechází. Na okamžik se nad svou nově zjištěnou domněnkou zamyslel, pak ho vyrušil optimistický hlas.

„Johne, ahoj," pozdravil ho Greg Lestrade a první, co udělal, bylo, že ho od shora dolu přejel zkoumavým pohledem. „Rád tě zase vidím."

Johnovi to neušlo. Věděl, oč mu šlo, a zatnul zuby, aby ovládl emoce.

Ne, nepřechází to.

„Gregu," pozdravil a snažil se znít vesele, „ehm... tak jak se daří?" zeptal se a krátce si potřásli rukama.

„Jo, jde to," zamumlal něco v tom smyslu a rozpačitě se podrbal na hlavě. Také nevěděl, jak konverzaci začít. „Co ty?"

John se nadechl. Napadlo ho, jak odvážené od Lestrada bylo, že zavolal a někam ho pozval. Uvědomoval si, že setkání s ním musí na každého působit depresivně a na okamžik si uvědomil, že to na něj udělalo dojem.

„Fajn," odpověděl.

„Dobře, tak... kam půjdeme?"

„Jak chceš," řekl John, ale gestem naznačil, aby se dali do chůze. „Dáme nejdřív krátkou procházku?"

Lestrade přikývl, rád, že John něco navrhl. „Tak kde teď bydlíš, Johne?" zeptal se po chvíli.

„Mám pronajatý byt na okraji Londýna. Sice je dost malý, ale stačí mi to. Je tam přijatelnější nájem," řekl, ale pak sebral odvahu a dodal: „Dál bych to tam platově... totiž neutáhl. I když jsme s paní... paní Hudsonovou mluvili o slevě, ale..."

„Chápu," přerušil ho Greg chápavě. „A jak se ti daří v práci?"

„Dobře. Pronajal jsem si ordinaci a zrovna dneska jsem si našel novou zdravotní sestru. Zdála se milá, tak snad si budeme rozumět," řekl John a opět mu myšlenky sklouzly k Mary.

Viděl v mysli její úsměv. Její škodolibý výraz. Její sebejisté pohyby, když připravovala roztoky, i její odvážnost. Ve svém životě se mu stalo jen dvakrát, že by si osobu tak dobře a detailně zapamatoval hned na první pohled. Tou první osobou byl samozřejmě... Ne, zpátky k Mary. Nebo ještě líp. Zpátky k muži, který stojí vedle něj.

„Určitě ano," usmál se Greg. „A její jméno?"

„Mary Morstenová," řekl John a samotného ho překvapilo, jak hezky její jméno z jeho úst zní. „A jak se daří v práci tobě?"

„Jo, taky celkem dobře. Mám teď hodně práce, pořád něco vyjednávám a objíždím. Myslím, že brzy budu muset najmout nějaké nové lidi."

„A vídáš se s... Andersonem?" zeptal se John.

Zase si na něj vzpomněl. Vzpomněl si, jak drzý a otravný mu Anderson přišel. Jak ho unavovalo poslouchat ty únavné a nesmyslné teorie. A jak se Anderson proti němu spolčil a dohnal k tomu. Znovu se mu stáhlo hrdlo, ale vzpomněl si na všechny zásady zvládnutí úzkosti a podařilo se mu opět uklidnit.

„Ano," přikývl Lestrade a zatvářil se vážně. Chvíli mlčel a pečlivě volil další slova. „Johne, opravdu lituje všeho, co udělal. Snaží se - "

„Snaží se co?" vyštěkl John, pak si však uvědomil, jak hrubě vyjel a odkašlal si.

Greg si povzdechl, jako by nevěděl, zda vůbec promluvit. Pak však řekl: „Založil takový spolek. Snaží se vymýšlet různé teorie o tom, jak... přežil."

Johnovi okamžitě došlo, že měl mlčet a změnit téma dřív, než konverzace dospěje sem. Otočil hlavu na druhou stranu a předstíral, že si prohlíží výlohu s dámskou kosmetikou, kolem které právě procházeli. Pevně setnul zuby a vší silou se snažil přimět svou mysl, aby spolupracovala.

Jako by ho to už tolikrát nenapadlo. Jako by celou dobu nedoufal v totéž.

V zoufalé situaci vytáhl mobil a předstíral, že něco hledá. Pak zvedl hlavu.

„Gregu," oslovil ho a otočil se k němu. „Omlouvám se, ale budu muset jít. Ta nová sestra má nastoupit už zítra a já ještě musím připravit její stůl."

Lestrade se zatvářil překvapeně a zahanbeně. „Jistě, já... Johne, poslyš, omlouvám se, jestli jsem..."

„Ne, to je v pořádku," řekl John s velkým sebeovládáním.

„Zrovna jsme se přeci potkali, nechceš ještě..."

„Ne," zarazil ho o něco důrazněji. „Promiň."

Pak se otočil a rychle odešel.

Nešel však do ordinace, ale rovnou domů. Cítil, že chce být sám, aby se opět postavil na nohy a byl silný. Když konečně sedl do metra, upřel pohled na okno před sebou a zaskřípal zuby. Anderson vymýšlí teorie. Skvělé. Ten, co se spikl s Donovanovou a podílel se na všech těch narážkách, kterého ho na konec dohnali k sebevraždě, se teď snaží dokázat, že to přežil. Že měl nějaký úžasný plán. Že ho ten pád z několika desítek metrů nezabil!

John si to nechtěl připustit, ale teď při Andersonovi skutečně stál. Ať už mu Sherlock řekl cokoli, nevěřil mu. On nelhal. Nevymyslel si Moriartyho, nemohl všechno celou dobu předstírat. Ale přesto zemřel.

Když došel domů, zadíval se na skleničku brandy, kterou měl ve skříni. Na konec však odolal. Místo toho si zapnul počítač a dříve, než si stačil pořádně uvědomit, co dělá, se mu ruce rozeběhly po klávesnici a napsaly: Dekorace na stůl.

O půl hodiny později zaplatil stojan na tužky, těžítko, bílou lampičku, podložku na myš a kávový hrnek. Vše koupil přes internet na jedné stránce, která hlásila, že zboží doručí do druhého dne. Podíval se na hodiny a zaradoval se, když si uvědomil, že by vše mohl vyzvednout dříve, než odejde do práce.

Večer se posadil ke svému blogu a zadíval se na prázdné stránky, které doslova vybízely k sepsání nějakého nového příběhu. Nepřihlásil se na něj už několik měsíců. Uvědomil si, že v hlavě automaticky vyhledává dramatické situace, které zažil, ale momentálně si nedokázal vybavit ani jednu jedinou věc, která by stála za sepsání. Nebyl si tak docela jistý, že Ella měla pravdu. Lidé přeci nechtějí číst o tom, co se mu děje. Nezajímá je to. Možná je zajímá, jak zvládá své deprese, ale o tom se veřejně na blogu rozhodně nemínil rozepisovat. Ale to bylo tak jediné.

Povzdechl si a opět blog zavřel. Utěšoval se přesvědčením, že ta správná chvíle teprve přijde, ale ve skutečnosti tomu moc nevěřil.

Než šel spát, napsal ještě krátkou zprávu Lestradeovi, ve které se ještě jednou omluvil. Věděl, že to bylo opravdu zbabělé, ale přepadl ho obvyklý pocit paniky, že jeho hruď svírá ocelová pěst, a že nedokáže promluvit. Když se konečně uložil do postele, myšlenky mi sklouzly k zítřejšímu dni.

Opět uvidí Mary Morstenovou.