*42*

1.4K 56 4
                                    


"Takže," začal, " chtěl bych, abyste mi řekli, co to má znamenat." Jeho klidný hlas mě mrazil a možná jsem se i bála, že by byl schopný udělat cokoliv, aby dosáhl svého cíle. "Co co má znamenat?!" vykřikl Niall. "Jsi jeho.....holka? Nebo jen nějaký přechodný vztah? V tomhle se moc nevyznám." protáčel očima. Velmi arogantní pán. "Ano, chodíme spolu. Problém?" bránil nás. V tuhle chvíli jsem radši mlčela. Nejenže jsem nevěděla, co říct, ale taky jsem si byla vědoma rozhovoru s Niallem, ve kterém mi jasně řekl, že pokud mě nevyzvou, nemám nic říkat. To mi nemusel říkat dvakrát. Šel z těch lidí strach. "Ano, je to problém Nialle. Není schválená radou, neměl jsi to udělat bez svolení. Nevíme, co na ní řeknou lidi, nebo jak to ovlivní marketing. Je to.....nezodpovědné." začal přecházet po místnosti a u toho divoce gestikulovat rukama. Poslední slovo pak vyprskl, jak kdyby ho na jazyku pálilo. "Je tu můj život. Nemůžeš mi říkat, co mám dělat." zůstával blonďáček vedle mě relativně v klidu. Nechápala jsem, jak může být tak klidný. Vždyť je v sázce tolik! "Tím mi chceš říct, že to tedy neukončíš?" rozmáchl se a přešel až k oknu, kde se díval na život venku. "Přesně tak, neukončím." vysmál se mu Ni a jemně mi stiskl ruku. "Konečné rozhodnutí?" vztekal se dál. "Ano." "Mohl bych si se slečnou Harrisovou promluvit o samotě?" přišel opět k nám a tentokrát svou pozornost upřel na mě. "Ne." odpověděl nevzrušeně Niall a začal se zvedat. "Všechno?" zeptal se ještě. "Víte, slečno, co všechno by vaše přítomnost u Nialla mohla způsobit?" ignoroval ho pan Ducker. "Víte, že byste mohla zapříčinit rozpad kapely? Nenávidělo by vás desítky tisíc dospívajících dívek. Jste si toho vědoma?" snažil se mě vystrašit. Marně. Nemohl mě vyděsit, když u mě byl Niall. "Měl bys toho nechat. Nezkoušej na ní ty tvoje psychologický hry, ano? Tady jsou ti houby platný. Neprošli jsme si tím vším jen proto, aby nás teď nějaká kancelářská krysa rozdělila! Doufám, že to bylo všechno, co jsi chtěl říct, protože mi odcházíme. " zavrčel na něj Niall a se mnou v závěsu vypochodoval z jeho kanceláře.

"V pohodě?" houkl, když jsme s dostali k jeho autu. "Jasně." falešně jsem se na něj usmála a nehodlala jsem se dál zabývat tím, jak moc jsem se bála budoucnosti. Vydrží nám to? Stojí tohle všechno za ten kousek štěstí? Je tohle doopravdy to, co by se mělo stát? To co bych chtěla, aby se stalo? "Doufám, že nebereš toho blbce vážně. Tohle praktikuje na všechny nepohodlné osoby, co by mu mohly jakýmkoli způsobem omezit přísun peněz." chytil mě za ruku. "Ne....jen, ale to je jedno." zavrtěla jsem hlavou. "Aaaaghhrr." zavrčel. "Tohle jsem přesně nechtěl. Někam tě vezmu, jo? Ani neodpovídej, klidně tě unesu." pokrčil rameny a už startoval. Podle jeho rady jsem se s odpovědí nenamáhala a tupě zírala z okýnka.

"Jsme tu." oznámil Niall a hned vystoupil. Byli jsme na nějakých útesech. Krásný výhled, moře, zapadající slunce, vítr a my dva. Nic víc, nic míň. Vystoupila jsem a došla až úplně ke kraji. Pod námi bylo zhruba dvacet metrů vzduchoprázdna, pak se o skály začínala tříštit vodní hladina. To místo mělo neodvolatelné kouzlo, které byste vstřebali i kdyby jste nechtěli. Je tohle Niallovo další místo na přemýšlení? Proč mě sem vzal? "Nad čím přemýšlíš?" vyrušil mě z rozjímání jeho hlas. "Proč si mě vzal zrovna sem? Pohádat jsme se mohli i doma." pokrčila jsem rameny, oči upřené k obzoru. "Chceš se hádat?" objal mě kolem pasu. " Já ne, ty jsi vypadal naštvaně." otočila jsem se v jeho objetí tak, abych se mu mohla dívat do očí, ruce položené na jeho hrudi. "Nechtěl jsem se hádat. Řekni, prosím, že si nemyslíš to stejné co Ducker." zaprosil. "Asi ne, ale musím uznat, že to co řekl nebylo úplně mimo mísu. Svým způsobem měl pravdu, Ni. Ty to víš taky." vydechla jsem. "Ne! A co, že měl pravdu, koho to zajímá. Přece nás tohle nerozdělí." bránil se. "Přece si nemyslíš, že bych kvůli tomuhle chtěla rozchod." zakroutila jsem hlavou a prsty přejela po jeho tváři. "Na to jsem až moc sobecká." přiblížila jsem se blíž k němu. "Díky Bohu za to." zasmál se a spojil naše rty. "Je tady ještě něco." řekl. "Poslouchám?" zvedla jsem nechápavě obočí. "Ne, ne. Teď jen zavři oči a otoč se." usmál se tajemně. "Nechceš mě shodit z útesu, že ne." nepříjemně jsem se ošila. "Ne, to se bát nemusíš." zašeptal a políbil mě na krk a následně mě na něm něco zastudilo. "Uškrtíš mě?" zasmála jsem se. "Ne, doopravdy tě nechci zabít. Tak áááá můžeš se podívat." otočil si mě k sobě. Sáhla jsem si na krk a nahmatala řetízek s přívěskem zámku. Nechápavě jsem zvedla obočí na vysmátého Nialla, který něco lovil pod tričkem. "Dívej, já mám klíček." ukázal mi svůj řetízek a následně jeho klíčkem odemkl zámek, který se otevřel a ukázal světlu světa mojí  Niallovu fotku. "Můj Bože." zůstala jsem zírat. "Stačí Nialle." šťouchl do mě Ni a pak málem spadl, když jsem na něj skočila, abych ho objala. "Je to nádherný. Děkuju." zašeptala jsem. "Teď už je i vidět, že k sobě patříme." upevnil svůj stisk, ale položil mě nohama na zem. "Miluju tě." řekla jsem a sklopila hlavu, aby mi nemohla vidět do tváře. Pořád jsem se dost styděla, když jsem mu to řekla, ačkoliv to byla pravda. Něžně mi zvedl hlavu a políbil mě. "Já tebe taky. Víc, než si dokážeš představit." zašeptal ještě.

Mohli by jsme tam takhle stát navěky. Stačila by nám přítomnost toho druhého a jistota, že nás nic nerozdělí. Bylo to, jakoby nás někdo přitavil k sobě. Spojil nás tak, že jsme jeden bez druhého nemohli existovat, to by bylo nepředstavitelné. Nemožné. Kdo potřebuje kyslík, jídlo nebo pití, když má všechno v jediném člověku, kterého bezmezně miluje. Tak, jako já miluji Nialla a tak, jako on miluje mě.


My song ( Niall Horan FF) CZKde žijí příběhy. Začni objevovat