My song ( Niall Horan FF) CZ

*27*

"Mami?!" zavolala jsem do domu. Odpovědí mi bylo jen ticho, které se neslo celým domem. Z toho jsem usoudil, že nikdo v domě není, takže jsem beze strachu pustila kluky do obýváku. Nevím proč, ale úplně jsem jim nevěřila ve všem kolem slušného chování. Jasně, všichni už jsou dospělí, ale pořád se chovají jako pětileté děti. " Dáte si něco?" zeptala jsem se jich, když se všichni usadili v obýváku na sedačce a v křeslech. Všichni pokroutili hlavou na náznak nesouhlasu, takže jsem se usadila mezi ně a spustila: "Jak jí to mám říct? Nemůžu jí to říct tak, jak to je. To by se zbláznila. A rozhodně zamlčíme to o tom mostu, jasný?!" přeměřila jsem si je pohledem. " Já myslím, že by si jí neměla lhát." ozval se Liam. Tady se ukázala jeho zodpovědná stránka, no. "Nebudu jí lhát. Nikdy bych svojí mamce nelhala, kdyby to nebylo nutné. Jen jí to neřeknu. Jestli se to má dozvědět, tak se to dozví, ale jestli ne, na co jí budeme zbytečně stresovat?" hájila jsem svůj názor. "Dobře, tak tohle vynecháme, ale jak jí chceš říct to ostatní?" přerušil nadechujícího se  Liama Niall. "No. To je právě to, co nevím. Asi jí to řeknu tak, jak to je a nebudu to nijak zaonačovat. S mamkou jsem nikdy neřešila vážnější věci než to, jestli přidat hladkou nebo hrubou mouku. Na to jsem měla tátu. Nevím, jak bude reagovat. Ani nevím, co jí řekli, když se to stalo poprvé. Na to se jí asi budu muset zeptat." uvažovala jsem nahlas.

 Vlastně jsem si uvědomila, že jsem se o svojí mamku vůbec nestarala. Byla jsem zahleděná do sebe a své bolesti a vůbec se neohlížela na ostatní. Frustrovaně jsem si povzdechla a složila hlavu do dlaní. Jsem hrozná dcera. Ona kvůli mně opustila svoji rodinu a vše, co znala a já ani nevím, co vlastně věděla. Třeba nic neví. Důvěřovala mi, aniž by věděla, co se vlastně stalo? To ne, někdo jí určitě musel říct, co se stalo. Ale kdo? Policie? Nikdo kromě mě a taťky to nevěděl, takže jedině policie, ale nejsem si jistá, jestli jí vůbec něco mohli říct. "Neboj, však ono se to vyřeší, neboj." hladil mě Niall po zádech. "Jo, já vím." pousmála jsem se na něj, i když jsem o tom silně pochybovala. Co se teď vlastně stalo s Patrikem? Odjel? Nebo se jen někam zašil a zaútočí ve správnou chvíli?

Z mých myšlenek mě vyrušil zvuk klíče v zámku. Rozhlédla jsem se po klucích, kteří po mně házeli povzbudivé pohledy. Všichni jsme se postavili a šly do předsíně. Niall asi viděl, jak jsem nervózní, takže mě pohladil po ruce, kterou následně chytil. Vděčně jsem mu ji stiskla a pohledem zamířila na mamku, která na nás zaraženě zírala. "Mami, tohle jsou kluci. Niall, Harry, Liam, Louis a Zayn." představil jsem je a následně ukázala na mamku. " Kluci, tohle je moje mamka." Všichni se pozdravili a mamka se pak podívala na mě. Její výraz naznačoval, že potřebuje vysvětlení situace, takže jsem rychle zareagovala. "Potřebuju ti něco říct. Oni jsou tu jako podpora." "Ehm....no...dobře. Tak se na to asi posadíme. Nedáte si něco kluci?" zmateně se rozhlédla po místnosti a po tom, co kluci zavrtěli hlavami na znak odmítnutí, jsme se všichni nějak naskládali do obýváku. Mamka seděla v křesle a já naproti ní, kluci se nějak vtěsnali na zbylá místa. "No. Jak začít. Prostě jsem znovu potkala Patrika a....."

 A tak jsem všechno řekla mamce, která seděla jen zaraženě v křesle a zadržovala slzy. Párkrát se nadechla, že to vypadalo, jakoby něco chtěla říct, ale pak se rozhlédla po osazenstvu a vzduch zase vydechla. Asi se bála promluvit před kluky. Jako první to pochopil Liam: "My už asi půjdem. Stejně máme ještě nějakou práci, že kluci?" začal se zvedat. Kluci hned pochopili a začali se také zvedat k odchodu. Nechtěla jsem je nechat odejít bez rozloučení, takže jsem vstala s nimi a vyprovodila je až před dům, kde jsem se s každým objala. " To zvládneš. Jsi silná, dobře? Pak se nám ozvi, jak to dopadlo jo?" zašeptal mi Niall, když mě objímal. Jen jsem kývla a dala mu pusu na tvář, načež se začal červenat. Jen jsem se uchichtla a zamávala jim.

Když jsem se vrátila zpátky do obýváku, našla jsem mamku, jak brečí s hlavou v dlaních. Hned jsem k ní přiběhla a začala jí utěšovat. "Proč brečíš, mami?" zeptala jsem se jí starostlivě. "Selhala jsem. Jako matka jsem selhala na celé čáře. Vždyť tě mohl zabít! Těm klukům budu děkovat do koce života." vzlykala. "Mami, neselhala jsi. Vždyť si se kvůli mně vzdala své rodiny a přátel. Jsi ta nejlepší mamka, co bych si mohla přát." "Vážně?"zeptala se. "Určitě."přikývla jsem a pevně ji objala. Chtěla mi objetí oplatit, jenže se ozvala má žebra a z pusy mi vyšlo zasyčení. "Promiň. Co ti vlastně všechno udělal?" "Já ani nevím, ale mám obvaz na žebrech a spoustu modřin a škrábanců. A ani nevím, kde teď je. Doufám, že už odjel a nevrátí se." "Dobře. Radši už to necháme být a kdyby se vrátil nebo tak něco, tak to budeme řešit s policií." "Dobře. Budu jen ráda."odsouhlasila jsem a posadila se na sousedící gauč. "Takže....co máš s tím blonďákem?"