Move On [CZ] /POZASTAVENO/

Prolog

„Johne?"

Někdo na něj promluvil. Dlouze mrkl a přeostřil. Kapky deště pomalu stékaly po okenním parapetu a měnily barvu všeho kolem sebe na tmavší odstíny. Voda se už nestíhala vsakovat do trávy a vytvořila řadu louží. Monotónní dopad kapek na chodník však působil tak klidně a vyrovnaně.

Bez pocitů. Bez emocí.

John Watson odtrhl oči od okna a přesunul svůj pohled na dřevěnou podlahu.

„Čím se teď zabýváte, Johne?" zopakovala svou otázku Ella Thompsonová. Mluvila tak pomalým a hlubokým hlasem. Vždy, když ho slyšel... Připomínal mu všechny ty chvíle a pocity, na které nechtěl myslet. Bohužel se se svou psychoterapeutkou za jiných okolností ještě nesetkal. Přinutil se k nádechu.

„Čtu," odpověděl konečně a mělce polkl.

Ella mu věnovala dlouhý a soucitný pohled. „Nečtete, Johne."

„Občas noviny," odpověděl rychle, jelikož čekal, že něco takového namítne. „Už o něm nepíšou," dodal, aby byl přesvědčivější. Opět sklopil pohled.

„A zkusil jste se třeba věnovat nějakému sportu s přáteli?" zeptala se a mile se na něj dívala.

John zvedl obočí a potlačil emoce. „Přáteli?"

Ella se přestala opírat o své pohodlné křeslo a s hlubokým výdechem se narovnala. John jí viděl ve tváři, jak dobře si uvědomuje, co právě řekla.

„Minule jste mluvil o Miku Stamfordovi," připomněla mu a tvářila se, jako by nic.

„Jo," přikývl John, pokusil se nasadit vážnou tvář a krátce si odchrchlal. „Váží přes metrák a nehne se z laborky."

„Možná byste ho mohl zkusit někam vytáhnout," pokračovala Ella vytrvale. „Navnadit ho k nějakému novému koníčku."

„Možná," přikývl, ačkoli jeho odpověď zdaleka neodpovídala opravdovému přesvědčení.

John se opět podíval z okna a zatajil dech. Ella několik vteřin mlčela a nechala ho přemýšlet v mylném domnění, že něco takového opravdu dělá. Potom vytasila novou otázku a v jejím hlase byla zřetelná naděje, kterou se ji nepodařilo skrýt.

„A co vaše práce?"

John si přejel rukou přes obličej a narovnal se. „Už jsem koupil nové vybavení... Docela se to prodražilo."

„A kdy se chystáte ordinaci otevřít?"

„Sháním zdravotní sestru," odpovědě. Nechtělo se mu mluvit. Bylo to zbytečné. Chtěl se opět zadívat z okna, ale věděl, že by to bylo neslušné.

„Už jste nějaké vyzkoušel?" zeptala se Ella.

„Tři."

„Nelíbily se vám?" pokračovala a něco si poznamenala do bloku, který spočíval na jejím klíně. John jen bezděčně sklopil oči, aby se podíval, co napsala. Vzhůru nohama to ovšem nepřečetl.

„Ne. Jedna byla příliš mladá, druhá čekala víc peněz. Třetí nedokázala připravit roztok čpavku," vysvětlil John stručně. Neměl zrovna chuť popisovat, jak otravné a neschopné se uchazečky o jeho zdravotní sestru zdály. Vlastně je odmítl dřív, než je pořádně vyzkoušel. Byl pevně přesvědčen, že tudy vlak nejede.

„Máte ale domluvené schůzky s novými sestrami, nemám pravdu?"

„Zatím dvě. Přijdou zítra."

Ella se zatvářila povzbudivě a ukázala na něj svým perem, jako by chtěla naznačit, že přišel jeho čas. „Tak je řádně vyzkoušejte. Třeba už trefíte na tu pravou."

„Třeba," přikývl John a donutil se ke zdvořilému úsměvu.

„Společnost lidí vám pomůže, Johne. Nesmíte se jí bránit," připomněla mu.

John opět kývl, našpulil rty a podíval se jinam.

„A co váš blog?" navázala plynule Ella a opět si něco zapsala.

„Nic. Nic se mi neděje, není o čem psát."

Zvedla obočí. „Johne, to, že již neřešíte kriminální případy, neznamená, že se vám nic neděje. Každý den vám může vkročit do cesty něco nového. Pište o všem, co se vám přihodí. Lidé vaše příběhy čtou, zajímají je."

„Četli," opravil ji John sarkasticky, „a jen díky němu."

„To zjistíte jen jediným způsobem. Jsem si jistá, že na nový článek čeká řada lidí, kteří si prošli něčím podobným a chtějí slyšet, jak žijete a co děláte."

„Není o čem psát," zopakoval John.

„Pokud vás bavilo psát pouze o vyšetřování, můžete vytáhnout něco staršího. Co kdybyste napsal o některém případu, které jste na svém blogu doposud nezveřejnil?" navrhla Ella.

John pomalu zvedl oči a probodl ji pohledem. Několik vteřin jen tiše sledoval její tvář a horečně uvažoval, zda svůj návrh myslela vážně. Když mlčela, odvětil: „Myslíte vrátit se do minulosti?"

Ella Thompsonová přikývla.

Dveře se za ním zabouchly s tichým třísknutím. Po jeho smrti se odstěhoval z Baker Street pryč. Nedokázal tam vydržet už ani minutu. Všechno mu ho připomínalo. Poškrábaný stůl. Stojan na housle. Díry vystřílené ve zdi. Lebka na římse krbu. Nechtěl na něj myslet. Chtěl na něj zapomenout. Kéž by to bylo tak jednoduché.

Usadil se do křesla a s povzdechem si přejel dlaní přes tvář. Pak si ze stolku před sebou vzal účty a začal se jimi složitě probírat. Utratil za novou ordinaci hodně peněz. Pokud se mu ji nepovede rozpohybovat, skončí jako žebrák na ulici.

Do ticha bytu se ozvalo pronikavé zazvonění mobilu. John byl natolik zvyklý na klid bez jediného zvuku, že mohl téměř říct, že ho rušil. Přesto po něm sáhl a bez jediného pohledu na displej jej zvedl. Lepší to mít rovnou za sebou než riskovat, že zavolá víckrát.

„Johne?" ozval se známý hlas. „Ehm... jak se vede?"

John se hořce pousmál nad absurdností té otázky. „Žiju. Jak se máš ty, Gregu?"

„Ale jo, jde to," odpověděl mu nesměle inspektor Lestrade. „Však víš, hodně práce... Dlouho jsme se neviděli."

„Už to nějaký ten pátek bude," odsouhlasil John, doufajíc, že hovor rychle skončí.

„Nechtěl by ses si zítra zajít na oběd?" navrhl Lestrade. „Pokecat o životě a tak?"

Zarazil se. Nečekal tuhle otázku, ačkoliv v ní někde ve skrytu duše doufal. Nevěděl, jestli by to měl přijmout. Během jeho pochyb se mu v hlavě ozval hlas jeho psychoterapeutky: Měl byste se scházet s přáteli, Johne, řekla mu tenkrát...

John se zhluboka nadechl a doufal, že nebude litovat svého rozhodnutí. „Tak dobře."