MANO

Mark #6

V pondělí ráno jsem vyrazil do školy trochu později. Chtěl jsem vypadat slušně, takže jsem strávil skoro hodinu v koupelně. Osprchoval jsem se, oholil se a navoněl. U snídaně mi došlo, že jsem se pořádně neučesal. Vzal jsem tedy do ruky hřebem a učesal si vlasy nejprve na jednu stranu, pak na druhou a nakonec nahoru. Přemýšlel jsem, čím ji zaujmu nejvíc, volba nakonec padla na patku vyčesanou vzhůru. Když jsem dorazil do školy, nikde jsem ji neviděl. To nebylo nic neobvyklého, vždycky chodila na poslední chvíli. Když ale místo ní na anglistiku přišla jakási „stará panna" Lesterová, začínal jsem si dělat starosti. Přece bych věděl, kdyby šla k lékaři. Nebo je snad nemocná? Snad se nenachladila, jak pospíchala ode mě domů. Hlavou mi běhaly scénáře, jeden horší než druhý. Netušil jsem proč, ale musel jsem zjistit, co s ní je.

Rozhodl jsem se to risknout a po přednášce zamířil přímo ke katedře.

„Ehm...promiňte, paní profesorko, nevíte, co je se slečnou Carterovou?"

Lesterová ke mně vzhlédla přes tmavé tlusté obroučky staromódních brýlí a změřila si mě pohledem.

„To nevím, pane Davidsone," (z nějakého důvodu to oslovení znělo z jejích úst jako urážka) „pouze jsem dočasně převzala její hodiny. A teď, když dovolíte..." Sklonila hlavu zpět k vysokému štosu papírů. Dobře, ta mi nic neřekne, proběhlo mi hlavou a já se vydal ven z učebny. Přemýšlel jsem, co se děje a začínal z toho být silně nervózní. Musel jsem ji vidět. Musel jsem vědět, že je v pořádku.

A tak jsem se rovnou vydal k jejímu domu. Byl na druhé straně kampusu a mně za necelou čtvrthodinu začínala další přednáška, ale bylo mi to fuk. Cesta ubíhala rychle, možná i proto, že jsem chvílemi běžel. Když jsem stál před dveřmi jejího domu, napadlo mě, že to možná není zas až tak dobrý nápad. Přece jen je to její život a mně by do něj nic být nemělo. Ale všichni víme, jak je to doopravdy, že? A jak by se asi tvářila, kdybych zazvonil a zeptal se jí, proč nebyla ve škole? Myslím, že nadšená by určitě nebyla.

Chvíli jsem ještě postával před domem a snažil se zachytit sebemenší pohyb v okně, ale nakonec jsem to vzdal. Pomalu jsem se vydal zpět. Pak mi došlo, že bych měl spěchat na přednášku a zpomalil jsem ještě víc. Biologie není můj oblíbený předmět, ale zvládám ji dobře, takže proč bych se měl stresovat? Procházel jsem kolem Starbucks pobočky v kampusu školy a dostal jsem nápad. Za chvilku už jsem kráčel zpět k Livinu domu s oříškovým latté v ruce. Zazvonil jsem a pozměněným hlasem řekl, že nesu balíček pro slečnu Carterovou.

„Dobře, už jdu," odpověděla a já se zaradoval. Žije.

Dál už jsem na nic nečekal. Položil jsem latté před dveře a utíkal zpět do školy.

Moje kulišárna mě hřála u srdce a připitomněle jsem se usmíval.