MANO

Olivia #3

Můj zubař si zlomil zápěstí. Dojela jsem tramvají až na druhý konec města, do ordinace, kde jsem našla jen cedulku „Ze zdravotních důvodů neordinujeme" a po telefonu zjistila, že si na dovolené zlomil zápěstí.

Skvělé.

Prostě skvělé.

To jsem klidně mohla zůstat v práci.

Ráno jsem měla pár přednášek a ještě jsem si nedala polední kávu. Možná proto, jsem byla tak nervózní a nepříjemná. Tak vzhůru do kavárny.

Vyrazila jsem do Starbucks a už se viděla, jak usrkávám ze svého oříškového latté. Byl teprve začátek zimního semestru a tak jsem se vydala pěšky, a po cestě svými teniskami odkopávala již spadané listí. Zabořila jsem ruce hlouběji do kapes a sklonila hlavu. Začala jsem přemýšlet o letošním podzimu a vůbec si nevšimla osoby, která šla přímo proti mně.

„To je ale milé překvapení," ozvalo se.

Jak pro koho, pomyslela jsem si, když jsem zvedla hlavu a spatřila Marka.

„Dobrý den, Marku," řekla jsem suše a chtěla pokračovat v cestě.

„Počkejte!" řekl Mark. „Co kdybychom to nějak urovnali, nechci, abyste si myslela, že jsem nějaký mizera." Nebezpečná část mého já se opět začala hlásit o slovo. Přesto jsem stále váhala, co říct. Přece jen to byl student, a ještě ne úplně excelentní. Ale než jsem stihla otevřít pusu a odmítnout, přihnal se odněkud cyklista a řítil se přímo na mě. Strnula jsem a nezmohla se na krok ani přes opětované výkřiky "Pozor!". Najednou mě cosi udeřilo do ramene. Když jsem se vzpamatovala z právě utrpěného šoku, zjistila jsem, že má hlava spočívá na Markově hrudi. Pevně mě svíral v náručí.

„Teď už se mnou ale musíte někam jít," řekl s úšklebkem. „Starbucks?"

„Starbucks" přitakala jsem poraženě.