Full of Sweet Nothing

2. Starý známý

Tentokrát to nevyšlo. Když jsme otvíraly dveře, u katedry se opírala naše dějepisářka, paní Groundová. Když nás spatřila, narovnala si brýle a poklepala si rudými nehty na svaz učebnic. "Chápu, že toulání po toaletách je důležitější než dějepis, ale existují určitá pravidla. Chcete, abych vám dávala známku z dějepisu nebo z vyfocených selfíček před zrcadlem? Sedněte si," utřela nás. Celá třída se zahihňala, ale stejně všichni koukali na mě, Cece nevěnovali jediný pohled. Když už jsme u toho, Cece je daleko populárnější než já. Každou přestávku se brání před kluky, že na ně nemá čas, že jde za mnou. To dokáže hodně potěšit, jak která dokáže odolat klučičí pozornosti. Co bych za ni dala.
Mlčky jsme si sedly každá do své lavice a vyměňovaly si otravné pohledy kvůli dějepisářce.
"Jsme v učebnici na straně 72, kdyby tě to zajímalo," řekla Alexa, moje spolusedící, děsně otravná černovlasá holka. Nic o nikom neříká, nepomlouvá, ale je neskutečně nepříjemná jedovatá slina. Je úplně jedno, jak se k ní chovám, dostanu od ní neviditelnou facku. Ale netrápí mě to. Ve třídě je vždycky o samotě a něco píše do mobilu.
"Hm," odpověděla jsem a zmatěně jsem hledala učebnici na lavici. Došlo mi, že jsem si ji zapomněla doma. Doháje. To se může stát jen mně. Vím, co následuje. Dělám, že nic, zoufale se podívám na Cece, která soustředěně zírá do učebnice a nevnímá mě. Nechci ani ceknout, Groundová mě napomene a letím. Nechci se otáčet na Alexu, ale je to moje poslední šance.
"Na, prosím tě," řekne Alexa a posune učebnici doprostřed stolu, abych na ni viděla a mohla číst. "Dík moc," zašeptala jsem. Měli jsme zadané úlohy, vyhledat informace z učebnice a napsat si poznámky do sešitu. Poté v krátkosti říct, co jsme se dozvěděli. Groundová nás obcházela, nakláněla se k naším lavicím a kontrolovala, jestli opravdu pracujeme. U téhle učitelky nesmíme odevzdat jedinou myšlenku ničemu jinému než je dějepis.

"Tak to byl fakt otřes," řekla Cece o přestávce, když se opírala o moji lavici, "hlavně jsem nepochopila, jak může taková stará ženská jako Groundová znát výraz selfie, to mě skoro rozesmálo."
Zasmála jsem se. "To jsem ani nevnímala."

"Půjdeš dnes na tu párty u Phillipa?" nejistě jsem se  zeptala, když jsme vycházely ze třídy.
"Ještě nevím. Přece jenom bych šla na takovou párty poprvé. Na druhou stranu bych docela chtěla, ale nemusím vidět ty zmalovaný ksichty holek od vedle. (= Holka od vedle je pojem, který shrnuje holku z naší školy pravděpodobně z maturitního ročníku, která vymetá všechny večírky. Většinou je zadaná, ale každý týden s někým jiným.
"Hmmm, to je pravda." kývla jsem.
"Tak pojď se mnou."
Hlasitě jsem se zasmála a mávla rukou, abych dala najevo, že je to naprostá blbost. "Ty vtipálku."
"Já to myslím vážně, bude to lepší jak pro mě, tak i pro tebe. Potřebuješ zapadnout do společnosti, když už jsi v tom třeťáku, je nejvyšší čas," mrkla na mě Cece a vytáhla mobil. Mezitím, co jsem jí vysvětlovala, že to opravdu nemá cenu, že nejsem zvána a že si tím akorát přitížím, pořád něco ťukala do mobilu. Potom se otočila a šla ode mě pryč. Vůbec jsem to nepochopila, urazila se?! Po pěti sekundách mi zavibroval můj (tlačítkový) telefon jako oznámení zprávy.

Ty tvoje žvásty nebudu poslouchat. Adresa Phillipovy vily je Tom's Pocket 52/7. Oficiálně párty začíná v osm, ale přijít se tam má už o půl hodiny dřív. Dáme si sraz někde před vchodem. Jestli nepřijdeš, beru tě jako asociálku.

No pěkný. Už není cesty zpět. SMSku jsem si přečetla ještě třikrát a přemýšlela nad tím, jestli mě Cece vůbec zná. Jako by nevěděla, že tam prostě NEPŮJDU. V jedné chvíli jsem i pomyslela na to, že jsem jako Alexa, černá vrána, která se s nikým nebaví. Ale já nemůžu být jako ona, já přece mám kamarády. Cece a... a Mylese! Sice je to kamarád ze základky, ale pořád si píšeme emaily. A vážím si ho, protože vždy odepíše snad za pět minut. Asi proto, že je to nerd. Je taky nadprůměrně chytrý, gymnázium je pro něj naprostá brnkačka, takže šel na nějakou středně vysokou školu nebo co. Ale kdybych řekla, že by mohl přijít taky. Šel by? Přes email to nejde, nepochopí vážnost situace. Musím mu zavolat. Snad mám stále uložené jeho číslo.
Měla jsem ho.
Vytočila jsem.
Píplo to. Znovu. Už potřetí.
"Nó?" ozvalo se.
"Je tam Myles?" řekla jsem nervózně, protože ten hlas na konci linky mi nebyl povědomý.

"Ano, zde je Myles, ale makám na jednom projektu a vy mě celkem rušíte. Nekoupím si váš zvýhodněný paušál, ani si nevemu půjčku. Jste mi ukradení. A pokud voláte z jiného státu, platím za vás, mám to ve smlouvě!" zvyšoval hlas a já poznala, že je to ten starý dobrý kamarád ze základky.

"Klid, Mylesi, to jsem já Fran."

"S francouzskou ambasádou jsem včera už hovořil. Je snad nějaký problém? Ten spis by vám měl dorazit asi za dvanáct týdnů. Ta pošta je tady nějaká zasekaná," pořád mlel.

"Mylesi! Ty si nevzpomínáš? Ještě před měsícem jsi psal email staré známé kamarádce Francis! A to mně!"
Nastalo ticho.

"Ježkovy voči, promiň, jsem hodně vystresovanej a přetíženej. Ahoj, Fran, něco potřebuješ?" najednou změnil tón hlasu. Mluvil seriózně, takhle ho z mailů neznám.

"No, je to takový složitý. Asi to nechám bejt, když slyším, že toho máš moc. Jen jsem kamarádkou přemlouvána, abych s ní šla na párty. Ale na takovou tu už víc dospěláckou. Kde se pije a tak."

Myles se zasmál. "Jo, vim, co je dospělácká párty. No, tak tam běž ne?"

Byla jsem opřená o zeď a přešlapovala. Jak mu to mám sakra vysvětlit? "Nejdu, musíš jít se mnou," řekla jsem to narovinu.

Ticho. A to trvalo tak šest sekund. "Haló?" řekla jsem pro jistotu i když vím, že Myles se hodně dlouho nad otázkami rozmýšlí. Ne kvůli tomu, že by nevěděl, co říct, ale v hlavě si promítá i následky svých možných odpovědí.

"Teď nevim, jestli si děláš srandu, ale jo. Klidně. Vlastně proč ne. Můžeme."