Amnesia 13

194 23 7
                                    

Chvíli ještě stojíme na místě, než se rozejdeme po cestě, která vede mezi stromy k jezírku, okolo kterého jsou rozestavené lavičky.
Celou cestu k jezírku jdeme mlčky. Nevím, co bych měl říkat, a ani se mi moc mluvit nechce.
Po očku sleduju Adama, který upírá svůj pohled do země. Ruce má schované v kapsách od černé mikiny a lechce šoupavým krokem mě následuje k jedné z laviček. Když ještě rychle zhodnotím jeho celkový vzhled, zaměřím se na detaily. Například na to, že jsem nikdy neviděl krásnější oči, které lemovali husté, dlouhé řasy, a také tenké černé linky. Jeho opálená pleť krásně kontrastovala s jeho světlýma, třpytivýma očima. Také jsem se nezmínil o jeho rtech, které vypadaly tak sladce, že bych je nejradši teď hned políbil, a svoje ruce bych zabořil do jeho havraních vlasů a.....
Proboha! Na co to zase myslím?! Musel jsem se opravdu zbláznit. Nejradši bych si nafackoval.
Zrovna vhod mi přijde lavička, na kterou se unaveně svalím a pevně zavřu oči. "Jsi v pohodě?" Ozve se vedle mě starostlivý hlas. "Po pravdě? Ani ne, ale to je jedno." Povzdychnu si a zakloním hlavu. Otevřu oči a zadívám se na nebe, na kterém plují načechrané mraky, přes které se snaží první sluneční paprsky proniknout na zem.
Vedle mě se rozhostilo podezřelé ticho. Proto hlavu pootočím na svého společníka, který na mě přímo fascinovaně kouká. Pozvednu obočí. Cítím jak se mi do tváří vkrádá červeň. Trochu nervózně se ošiju a poposednu si. "Proč na mě tak civíš?" Řeknu mírně podrážděně, jelikož jsem trochu rozhozený ze svého chování a myšlenek.
Pár náznaků tu sice je, ale...třeba se pletu...
"Přemýšlím..." řekne Adam,který na mne pořád zírá. "A o čem, že na mě musíš pořád zírat?'' Přivřu na něj oči. Ne, že by mi to bylo nepříjemné....jen jsem z jeho nečitelného pohledu nervózní. "To mi řekni ty." Kývne ke mě hlavou a upřeně se mi zadívá do očí. Mám pocit, že mi vidí až do žaludku. Opět ucítím to známé horko v tvářích. Tolik bych chtěl uhnout pohledem, ale ty jeho uhrančivé modré studánky protkané stříbrem...jakoby mi to nechtěli dovolit. Omámeně hledím do jeho očí a otázka, která mi celou dobu rezonuje v hlavě nečekaně vyjde na povrch, aniž bych si uvědomil, že jsem to opravdu řekl nahlas...
"Jsi gey?" Zněla tato, na první pohled jednoduchá otázka, která mě donutila sklonit hlavu. Ještě než jsem ji ale sklonil, zaznamenal jsem jeho úsměv.
"Jsem. Vadí ti to?" Řekne Adam bez obalu a náznakem zvědavosti. "Ne...teda...myslím..." skousnu si spodní ret a opět se podívám na Adama, který se na mě usmívá.  Asi jsem ho tou odpovědí potěšil...?
Bože, touhle procházkou jsem si pěkně naběhl.  Příště se opravdu raději vymluvím na to, že mi není dobře. "No..."odkašlu si. "...asi už bych měl jít." Křečovitě se pousměju a pevně sevřu vodítko. "Počkej...!" Ucítím pevný stisk na svém lokti, když se chci postavit. Otočím hlavu k rameni, jako náznak, že ho vnímám. "Opravdu si na nic nepamatuješ? Ani na..." skloní hlavu. "Na co?" Zeptám se nervózně. Uslyším za sebou jen povzdech. "To je jedno..." smutně se pousměje. Pořád má skloněnou hlavu. Mám hrozné nutkání ho obejmout. Což jsem také udělal...
Opatrně jsem k němu přistoupil a ovinul jsem svoje ruce kolem jeho pasu. Adam chvíli zaraženě stojí, než mi objetí opětuje. Také mě pevně obejme. Jednou rukou mě hladí po zádech a druhou mě hladí po vlasech.
Zabořím svůj nos do jeho krku a přijímám to slastné teplo, které mě donutí blaženě zavrnět. Je to opravdu příjemné... . Adam se potichu uchichtne.  Překvapeně zamrkám, když si uvědomím co se stalo a pomalu se od něj odtáhnu. Mám pocit, že jsme tu stáli a objímali se snad celé století. "Tak...zatím Ahoj." Pousměju se a s Ettou se vydáváme zpět domů. Rozhodl jsem se ignorovat ruměnec, který se mi usídlil ve tvářích.

Adam
Však já si najdu způsob, jak mu připomenout, a také dokázat, že má rád kluky stejně, jako já.
Zamiluje se do mě znovu stejně, jako tenkrát...

_________
Tak, další díl je na světě a já doufám, že se aspoň trochu líbil :)

Amnesia Kde žijí příběhy. Začni objevovat