Tma. Hluboká a nekonečná. Jako by mojí mysl a oči zahalil černý plášť. Přesto však vzdáleně vnímám nějaké zvuky, které nějak pronikly do mé hlavy. Opatrně pootevřu oči, které ihned oslní silné světlo, takže mě donutí je znovu zavřít. Natočím hlavu do strany a teprve potom, znovu, otevřu oči. První věc na co zaostřím svůj rozmazaný zrak, je bílý stolek a ustlané lůžko. Na lůžku nikdo neleží. Vlastně celkově to tady vypadá opuštěně. Otočím hlavu na druhou stranu. I na druhé straně je noční stolek a lůžko. Skoro jako kdybych tu hlavu vůbec neotočil. Jediný rozdíl je okno, které je zahalené do průhledné záclony. I tak jím pronikne pár slunečních paprsků. Potom se rozhlédnu po místnosti. Také je bílá. Tohle místo je depresivní. A to mám bílou barvu rád, myslím... . Jako další můj pohled zaujme černá obrazovka. Televize. Třeba je tady někde ovladač. Podívám se na stolek, na kterém leží přístroj s čudlíky. Když ho chci vzít do ruky, dveře, které byly doteď tiché a klidné, zavrzají a otevřou se. Do nich vstoupí nějaká mladá holka s propiskou a zápisníkem v ruce. Pomalu a tiše za sebou zavře dveře. Asi si myslí, že ješte spím. Jakmile se ale otočí a její pohled padne na mě, široce se usměje. Zase otevře dveře a někam odběhne. Za chvíli se objeví znovu v závěsu za ní, jde nějaký chlápek. Také se na mě usměje. "Jsme rádi, že jste se probudil." Pousměje se a něco zapíše do svého zápisníku.
Mimochodem, co tady vlastně dělám? To jsem jako v nemocnici nebo kde? A proč? "Co tu dělám?" Vylítne ze mě. Chlap na mě pohlédne a potom na tu ženskou. "Utrpěl jste těžký otřes mozku. Měl jste autonehodu. Málem jste to nepřežil. Záchranáři vás museli ihned hospitalizovat." Doktor se odmlčí. Asi abych měl čas vypořádat se s touto informací. Celou dobu na něj civím jak na zjevení. Jako kdybych posledních pár dní ani nežil. Vůbec nic si nepamatuju...
"Byl jste mimo rok a půl." Řekne po chvíli ticha. Takže se nakonec z těch dnů vyklubal rok a půl. "C - cože?" Zalapám po dechu. Těkám očima z jednoho na druhého. Ta ženská se na mě chápavě usměje. "Musíme zavolat vaším rodičům." Řekne doktor náhle.
"Rodiče?" Zopakuji zmateně. Doktor pozvedne obočí. "Ano. Vaše rodiče. Vy si je nepamatujete?" Přivře na mě oči. Vidím v nich zvědavost a taky obavy.
Polknu. "Já...já..nevím." Vydechnu zmateně. Doktor se zamračí. "Ještě dnes zavolejte rodičům tady Thomase. Chci vědět, jestli...ale doufám, že se mýlím." Holka chvíli nechápavě kouká, ale pak přikývne a kvapem opoušťí místnost. Doktor ještě něco zapisuje, a potom mi oznámí, že se na mě ještě přijde podívat. Potom taky opoušťí místnost. Znovu se zmateně rozhlédnu po pokoji. V hlavě mám totální zmatek...
Plácnu sebou o postel. Proč si nic nepamatuju sakra? Co se při té nehodě stalo, že to můj mozek vyhodnotil jako nepotřebnou informaci? Když zavřu oči, znovu mě pohltí ta tma. Jenže já cítím, že tohle není ta úplná tma, kterou vnímám když třeba spím. Tahle tma je rozmlžená, jako kdyby mi něco skrývala, ale zatím mi to nechtěla ukázat. I tak mě ta tma přenese do říše snů....
🔗🔗🔗
Znovu mě probudí nějaké hlasy. Slyším toho doktora, ale ještě někoho. Nedokážu ty další cizí hlasy identifikovat ikdyž jsou tak blízko, cítím, že jsou i přesto vzdálené. Někde vzadu je malý temný kout, který mi našeptává, že ty hlasy znám, tedy, měl bych znát. Přinutím se otevřít oči. První koho spatřím, je doktor, a potom ještě nějakého muže a ženu. Jako první si všimnul, že jsem vzhůru byl doktor. Pousmál se a dal posunek těm dvoum naproti. Když se na mě ohlédla ta paní, zakalili se jí oči. Následně mi padla kolem krku. Překvapeně zamrkám očima. "Bože, jsem ráda, že ses probudil." To už jsem mimo úplně. Žena se odtáhne a zadívá se na muže po její levici. Všichni tři mlčí a koukají na mě. Cítím se docela trapně. "Ehm...kdo jste?" Třeštím na ně oči. Žena se nejdřív podívá na mě, potom na doktora a nakonec na toho chlapa. Několikrát to takhle zopakuje, než se zhroutí do náruče tomu chlapovi. Váhavě pohlédnu na doktora. Ten jen zakroutí hlavou, a potom ji skloní. "Pojďte. Necháme tady Thomase chvíli osmamotě." Pousměje se smutně a potom všichni odjedou na chodbu.
